Článek
Nikdy jsem ji neposuzovala, spíš jsem ji litovala. Působila unaveně, měla kruhy pod očima a často chodila v těch samých svetrech. Vždycky říkala, že nemá peníze ani na kadeřnici. Někdy si sedla naproti mně s kafem a povzdechla si, že neví, jak vyjde. Já ji poslouchala a nabízela drobnou pomoc. Třeba, že jí přinesu oběd, když jsem vařila víc. Jenže nikdy si nevzala.
Prý se nechce nikomu vnucovat. Vždycky mě tím trochu dojala. Říkala jsem si, že je skromná, že má hrdost. Pak jedno odpoledne, asi po půl roce, jsem ji přestala vídat. Oznámila, že odchází. Prý našla jinou práci, s lepším platem, ale hlavně blíž domovu. Bylo mi to líto, i když jsme si nebyly blízké. Popřála jsem jí hodně štěstí, a tím to skončilo.
Asi po třech měsících jsem ji potkala úplnou náhodou. Bylo to v centru, zrovna jsem spěchala na schůzku a potřebovala rychle projít kolem náměstí. A tam stála ona. Vysoké podpatky, dlouhý kabát, luxusní kabelka, na které svítilo známé logo. Na první pohled úplně jiná žena. Vlasy upravené, nehty nalakované, v ruce káva z drahé kavárny. Smála se s nějakou kamarádkou před butiky a vypadala, jako by zrovna vyšla z módního časopisu.
Zůstala jsem stát. Ne proto, že bych jí to nepřála, ale protože jsem tomu prostě nerozuměla. V hlavě mi běžely její věty z kanceláře, že nemá na jídlo, že neví, jak zaplatí školku. Teď stála před obchodem, kam bych já ani nevkročila, protože bych si tam nic nemohla dovolit. Když si mě všimla, na okamžik se zarazila. Pak se ale usmála, jako by se nic nestalo, a šla ke mně.
Objaly jsme se, ale cítila jsem napětí. Takové to tiché, nevyřčené. Říkala, že se jí daří skvěle, že má novou práci v marketingu, která ji konečně baví a kde bere dvakrát tolik. Smála se, že si teď užívá, že si konečně může dovolit i něco pro sebe. Snažila jsem se usmívat, ale v hlavě mi pořád něco nesedělo.
Nevím proč, ale měla jsem pocit, že se přetvařuje. Možná to bylo tím, že se pořád vyhýbala konkrétním odpovědím. Když jsem se zeptala, kde přesně pracuje, odpověděla, že „v jedné firmě, co má pobočku i v zahraničí“. Když jsem se zeptala, jestli se jí podařilo splatit ty dluhy, jen mávla rukou, že to všechno nějak zařídila.
Rozešly jsme se po pár minutách, ale ten obraz mi zůstal v hlavě. Někdo, kdo si stěžoval, že nemá peníze, teď vypadá, jako by žil život snů. Cestou domů jsem přemýšlela, jestli jsem jen naivní. Možná se jí fakt zadařilo. Možná se konečně našla, nebo si našla partnera, který jí pomáhá. Ale červík pochybnosti hlodal dál.
O pár týdnů později jsem ji zahlédla znovu. Tentokrát v obchodním centru. Stála u pokladny s taškami z luxusních značek. Platila kartou, a když jí neprošla, vytáhla jinou. Prodavačka se na ni trochu divně podívala, ale ona se jen zasmála a řekla, že si to spletla. V tu chvíli jsem pochopila, že to celé asi nebude tak růžové.
Nechci nikoho soudit, ale od té doby jsem o ní přemýšlela jinak. Možná nebyla chudá, jen žila nad poměry. Možná se chtěla vyrovnat ostatním, nebo si dokázat, že taky může mít hezké věci. Jenže když jsem si vzpomněla, jak se tehdy v práci trápila a půjčovala si i na běžné výdaje, došlo mi, že to není o štěstí. Že někdy prostě člověk uteče z jedné reality do druhé, protože se za tu první stydí.
Nedlouho potom jsem se dozvěděla, že má exekuci. Přišlo to přes známého, který ji znal z bývalé práce. Prý to šlo rychle. Nová práce nebyla tak jistá, jak tvrdila, a její „lepší život“ byl jen hra na chvíli. Když jsem to slyšela, nebyla jsem překvapená. Spíš smutná.
Dnes, když jdu kolem těch butiků, často si na ni vzpomenu. Ne proto, že bych jí to přála, ale protože mi připomněla, jak snadné je chtít víc, než si můžeme dovolit. Jak snadno se člověk nechá vtáhnout do světa, kde hodnota člověka roste s cenou kabelky.
A taky si pokaždé říkám, že nikdy nevidíme celý příběh druhého člověka. Vidíme jen to, co ukazuje ven. Úsměv, nové boty, kávičku v ruce. Ale nevidíme ty chvíle, kdy večer sedí doma a přemýšlí, jak zaplatí účty. Možná proto jsem tehdy zůstala stát. Protože jsem v ní poznala kus sebe.
Někdy si říkám, že ji možná potkám znovu. Třeba už bude mít klid, nebo se opravdu postaví na nohy. Ale i kdyby ne, doufám, že najde odvahu přestat žít pro dojem a začne žít pro sebe. Protože před světem se dá chvilku hrát, ale před sebou ne.
