Článek
Doma jsem ho položila na stůl, nalila si sklenici a těšila se, že si na chvíli sednu, odpočinu a vypnu hlavu. Jenže hned po otevření mě něco zarazilo. Uzávěr byl jaksi zvláštně měkký, necvakl tak, jak by měl. Pomyslela jsem si, že je to asi jen špatná série, možná byl někdo nepozorný při balení. Otevřela jsem lahev, přivoněla a v tu chvíli mi ztuhl obličej.
Ten pach se nedá popsat jinak než jako něco mezi shnilým ovocem a odpadem. Trhlo to se mnou. Přesto jsem se podívala dovnitř. Tekutina byla zakalená, nahoře se tvořila jakási pěna, která se podivně hýbala. Zastavilo se mi srdce. Instinktivně jsem lahev postavila a udělala krok dozadu.
Zvědavost ale zvítězila nad odporem. Naklonila jsem ji k světlu a to, co jsem uviděla, mi způsobilo husí kůži. Na dně se vznášel tmavý, rozpadlý kus něčeho, co rozhodně nebylo ovoce. Vypadalo to jako plesnivý kus látky nebo snad zbytky něčeho, co kdysi živé bylo. Udělalo se mi zle.
Položila jsem sklenici, zakryla ji ubrouskem a prostě utekla. Do koupelny. V hlavě mi běželo jediné, co kdybych se z toho napila? Jak dlouho to tam bylo? Jak se to tam vůbec dostalo? Seděla jsem na zemi, snažila se rozdýchat nevolnost, a nemohla se ubránit myšlence, že jsem si ten džus koupila v běžném obchodě, kam chodím roky.
Když jsem se trochu vzpamatovala, rozhodla jsem se, že to musím nahlásit. Vzala jsem lahev, fotila etiketu, datum trvanlivosti, a psala do e-mailu výrobci. Připojila jsem fotky, popis situace, a čekala na odpověď.
Druhý den mi přišla odpověď. Omlouvali se, prý je jim to velmi líto, že mám špatnou zkušenost. Žádali, ať jim pošlu lahev na laboratorní rozbor, aby zjistili, co přesně se stalo. Slíbili, že mi pošlou balíček s novými výrobky jako omluvu.
Nevím, proč, ale místo úlevy jsem cítila vztek. Jako by šlo o běžnou reklamaci bot, ne o něco, z čeho se mi dělalo špatně. Lahev jsem jim nakonec neposlala. Nechtěla jsem, aby to skončilo tím, že mi pošlou krabici džusů a bude to považované za vyřešené. Chtěla jsem, aby si uvědomili, že to není normální.
Možná to zní přehnaně, ale od té doby se na každý nápoj dívám jinak. Kontroluju, odkud pochází, jestli je trvanlivý díky pasterizaci nebo kvůli chemii. A hlavně, už nic nepiju rovnou z lahve, i kdyby to mělo být jen obyčejné pití z benzinky.
Zajímavé je, že spousta lidí mi po tom zážitku napsala, že se jim stalo něco podobného. Někdo našel v džusu zbytky plísně, jiný v kečupu kus plastu. Jako by se to všechno nějak tiše přehlíželo. Jenže když to člověk zažije na vlastní kůži, změní to jeho pohled úplně.
Nejvíc mě děsí, že podobné výrobky často pijí malé děti. Nechci si ani představovat, že by někdo z nich vypil to, co jsem měla doma já. A přitom se to může stát komukoli, protože kdo z nás opravdu kontroluje každou láhev proti světlu?
Začala jsem si víc všímat, odkud jídlo a pití beru. Místo supermarketu raději malý obchod s českými produkty, místo barevného džusu raději voda s citronem. Možná to zní staromódně, ale aspoň vím, co piju.
Dnes už se tomu dokážu zasmát, ale jen do chvíle, než si vzpomenu na ten zápach. A pokaždé, když sáhnu po nové lahvi, trochu se mi sevře žaludek. Možná už nikdy nebudu pít džus bez té myšlenky, že něco může být špatně.
Někdy si říkám, že ten zážitek byl možná varování. Že v dnešní době, kdy všechno vyrábí stroje a lidé dohlížejí jen na čísla a termíny, se občas ztratí to nejdůležitější, kontrola. A důvěra.
