Článek
O tom, že by něco vymaloval, spravil nebo snad dobrovolně montoval nábytek, jsem si mohla nechat jenom zdát. Takže když jednoho dne přišel domů s bednou nářadí, podezřele naleštěnou, skoro jako by si ji půjčil jen na fotku, byla jsem lehce překvapená. A to jsem ještě netušila, že to je začátek jeho domácí renesance.
Začalo to nenápadně. Prý že by chtěl konečně dodělat ten kout v ložnici, kde jsme měli roky jen koberec a smutný kaktus. Dobrý nápad, řekla jsem si, byť kaktus vypadal mírně zděšeně. V sobotu ráno už byl vzhůru v osm, v ruce metr, v očích nadšení, které si naposledy schovával pro slevy na elektroniku.
„Tohle tu nemůže zůstat takhle napůl,“ prohlásil, a já se snažila neupadnout z postele.
Ne že bych si stěžovala. Bylo fajn, že se konečně rozhoupal. Jen mi to celé přišlo tak… nepřirozené. Můj manžel a vodováha? To zní skoro jako můj pes a sudoku.
Do týdne přišel s tím, že by chtěl udělat i novou polici do kuchyně. Prý aby se „to všechno líp organizovalo“. Organizovalo? Člověk, který si sedm let plete mouku s cukrem, najednou touží po organizaci?
Ale budiž. Nové poličky byly hezké. Dokonce rovné. Jeho výrazy jako „všechno musí mít svůj systém“ mě sice mírně zneklidňovaly, ale pořád jsem si to vysvětlovala jako pozdní pubertu v dospělosti. Taky má své kouzlo.
Pak si začal večer co večer prohlížet návody, srovnávat značky vrtaček. V pátek si do obýváku přitáhl notebook a pustil si video s názvem „Jak vytvořit funkční, ale zároveň útulný interiér“. To už jsem seděla v rohu s čajem a začínala mít pocit, že se něco děje.
Ten zlom přišel, když mi řekl, že pojede pomoct „kámošovi s bytem“. Že tam něco opravují. Prý koupil garsonku a dává ji dokupy. Přijde pozdě. Moc jsem se neptala. Představa, že bude někomu vrtat do zdi a ještě ho to bude bavit, mi přišla natolik absurdní, že jsem to nechala být.
Jenže pak jel znovu. A znovu. A po čase přestal říkat „kámoš“, začal mluvit obecně „někde“, „něco“, „pomáhám“. Nepodezřívala jsem ho. Když žijete s někým deset let, spíš si říkáte, že má krizi středního věku a uniká do světa šroubků, protože se bojí šedin.
Jednou jsem ale náhodou viděla v jeho autě tu samou bednu s nářadím. Byla otevřená a navrchu ležel lísteček. Neotevřela jsem ho. Tedy hned. Ale když odešel, vrátila jsem se do auta a podívala se.
Byl to vzkaz. Psán ženskou rukou. „Díky za včerejšek, všechno se leskne! A ten háček je úplně boží. T.“
T.
V hlavě mi začaly naskakovat souvislosti. Věci, které jsem dřív přehlížela. Tichá jména v jeho řeči, která se objevila a zmizela, jako když vám projede auto kolem oken. Jako ta „Tereza, co dělá u nás v práci design“. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Jenže teď…
Najednou dávaly všechny jeho nápady smysl. Nářadí. Designová videa. Vůně z auta, co nepatřila ke kutilovi, ale spíš ke kosmetické tašce. Ten zápal pro detaily, který doma nikdy neexistoval. Vlastně nic z toho nebylo o nás.
Cítila jsem, jak se mi do prsou vkrádá ten známý pocit. Takový ten mrazivý chlad, který přichází, když začnete chápat, že jste někomu sloužili jako kulisa. Že zatímco vám někdo rovná poličky, v hlavě si staví jiný domov. S někým jiným.
Nehádali jsme se. Ani jsem na něj nezačala křičet. Jen jsem ten den doma sundala kaktus z police, která byla úplně rovná, krásně vyrovnaná. Vzala jsem ho a postavila zpátky na zem. Tam, kde stál všechny ty roky.
Doma se nezměnilo nic. Ale uvnitř se změnilo všechno. A vím, že až bude zase v sobotu odcházet „pomáhat s bytem“, podívám se mu do očí. Ne s výčitkou. Ale s tím tichým vědomím, že už nemáme stejný domov.
