Článek
Jenže pak přijde den, kdy vám do ruky přistane cizí zavazadlo, a celý ten systém se zhroutí jako domeček z karet. A vy se najednou ocitnete v úplně jiné realitě – někde mezi trapností, panikou a skoro detektivní zápletkou.
Přiletěla jsem z Malagy. Krátký prodloužený víkend, trochu slunce, pár fotek moře, večer sangria, ráno káva. Klasika. Let byl včas, já byla unavená, ale spokojená. Pás se rozjel a já uviděla svůj černý kufr. Dvě samolepky, modrá stuha na madle – jasně, to je on. Zvedla jsem ho a ani mě nenapadlo, že něco není v pořádku. Jenže to jsem ještě netušila, že stejný černý kufr se stejnou modrou stuhou má i někdo jiný. Někdo, kdo si v tom stejném okamžiku odváží ten můj.
Všechno mi začalo docházet až doma. Otevřela jsem kufr a zarazila se. Vršek vypadal jako můj – modré šaty, krém, knížka, kterou jsem si koupila na letišti. Ale pod tím… Cizí trička. Velikost XXL. Pánské boxerky. Nějaká italská knížka o jídle. A úplně nahoře – láhev oleje obalená v igelitu a rudé plavky, které by si moje postava na sebe nevzala ani v největší euforii.
Chvíli jsem na to koukala a v hlavě mi běželo všechno možné. Od: „To je snad fór,“ přes: „Já jsem si přivezla kufr nějakého mafiána,“ až po: „Jak tohle, proboha, vysvětlím, až mě někdo obviní z krádeže?“ První instinkt byl volat na letiště. Druhý instinkt byl volat kamarádce a smát se tomu, protože čelit takové situaci sama je moc. Ale nakonec jsem to vzala vážně. Opravdu jsem chtěla svůj kufr zpátky. Byla v něm oblíbená košile, léky, kosmetika. A taky ten naložený sýr, který jsem koupila u babičky v horách. Ten jsem vážně chtěla zpátky.
Zavolala jsem tedy na letištní ztráty a nálezy. A tam mi to potvrdili – ano, další cestující hlásil, že se mu ztratil kufr a že si asi vzal omylem cizí. Jenže odešel už dávno, nezanechal kontakt, jen jméno. Začalo tedy malé pátrání. Spojila jsem se s handlingem, ti zkontaktovali aerolinku, ta hledala rezervaci podle jména. Mezitím jsem v obýváku seděla u cizího kufru a připadala si jako vetřelec. Vzít si do ruky cizí oblečení je zvláštně intimní. Jako byste procházeli něčí deník.
Po dvou hodinách mi volali zpět. Pana Riccarda našli. Bydlel na druhé straně města. A ano, měl můj kufr. Když mi ho přivezl, byl v rozpacích. Asi čtyřicetiletý Ital s úsměvem od ucha k uchu, který se snažil vysvětlit lámanou angličtinou, že si „nevšiml“. V ruce nesl láhev vína. „Za komplikace,“ řekl. A pak dodal něco jako: „Máte dobrý vkus na krémy.“ Nevím, jestli se smál sobě, nebo mně, ale nějak to zafungovalo. Zamával, otočil se a zmizel. A já měla zpátky svůj kufr. I s tím sýrem.
Celá tahle historka by mohla skončit jako úsměvná příhoda z cest, jenže mi po ní zůstalo v hlavě pár otázek. Jak je možné, že na letištích stále neexistuje bezpečnější systém pro identifikaci zavazadel? Proč si máme všichni kufry, které vypadají jako přes kopírák? A hlavně – proč jsem si byla tak jistá, že jsem ho poznala? Možná proto, že po příletu jsme všichni trochu omámení. Těšíme se domů, na sprchu, na klid. Kufr je poslední věc, na kterou se díváme pozorně. A právě tehdy se stávají omyly.
Kdybych neměla štěstí, že se „můj“ Ital sám ozval, mohla bych dnes řešit pojišťovnu, reklamace a výpisy z kreditky. A přitom stačilo tak málo – podívat se pořádně na jmenovku. Měla jsem tam sice cedulku, ale spadla dovnitř. A modrou stuhu má, jak se ukázalo, víc lidí, než jsem si myslela.
Nešlo jen o kufr. Šlo o ten okamžik, kdy vám dojde, že jste zranitelní víc, než si připouštíte. Že i malá chyba může odstartovat řetězec nepříjemností. A že někdy se štěstí pozná podle toho, že narazíte na někoho, kdo se zachová fér. Riccardo nemusel nic řešit. Kufr mohl prohlásit za svůj. Mohlo to být horší. Mnohem horší.
Od té doby si dávám na zavazadla reflexní pásku. Velkou žlutou. A napsala jsem si na ni fixou vlastní jméno. Nevypadá to esteticky, ale funguje to. A taky jsem si začala víc všímat lidí kolem sebe na letištích. Kdo jaký má kufr, kdo si co bere, kdo zvedá ten, co vypadá jako můj. Ne že bych podezřívala celý svět – ale obezřetnost není paranoia. Je to jen poučení.
Můj příběh je v podstatě banální. Nestalo se nic zločinného, nikdo nepřišel k úrazu. A přece mě to zasáhlo. Ta chvíle, kdy stojíte v kuchyni a držíte v ruce trenýrky někoho, koho jste v životě neviděli. Ta absurdita situace. A ta úleva, když všechno dobře dopadne.
Ale vím, že ne všichni mají takové štěstí. Znám ženu, která si na dovolené vyměnila kufr s někým, kdo měl podobný – a ten její se nikdy nenašel. Měla tam léky, dokumenty, památky z cest. A především – pocit bezpečí. Ten, co se těžko obnovuje.
Takže až příště budete stát u pásu, nespěchejte. Vemte si pár vteřin navíc. Podívejte se dvakrát. A raději se zeptejte, než abyste něco brali automaticky. Protože i když se to může zdát jako prkotina, kufr není jen krabice s věcmi. Je to vaše důvěra, že svět kolem vás funguje tak, jak má. A když se ta důvěra na chvíli otřese, nezbývá než doufat, že na druhé straně je někdo jako Riccardo. Který to pochopí, přinese víno a ještě vám řekne, že máte dobrý vkus.
