Článek
Jenže pak se stane něco, co vás vrátí zpátky na zem. A člověk si najednou uvědomí, že v dnešním světě nestačí zaplatit – že nestačí být „klient“ nebo „host“. Že to vůbec nic negarantuje. Nechtěli jsme žádný zázrak. Jen hezký víkend po dlouhé době. Pracujeme oba naplno, od rána do večera, domácnost, starosti, schůzky, termíny. A když se konečně uvolnilo pár dnů, řekli jsme si, že si uděláme radost. Vybrali jsme místo, kam jsme chtěli už dlouho – krásný hotel v horách, výhledem, v ceně snídaně, bazén, sauny. Recenze vypadaly výborně, fotografie ještě líp. A cena? No, nebyla malá. Ale přesně ten typ, kdy si řeknete – jednou za čas, proč ne.
Dorazili jsme večer. Unavení, natěšení, s představou, že si po cestě otevřeme víno a skočíme do vířivky. Na recepci nás přivítala slečna, která sice měla perfektní uniformu, ale výraz, jako bychom jí zkazili plány. Když jsme jí řekli jméno, zarazila se. Něco rychle klikala do počítače, zvedla telefon, šeptala do něj, pak se na nás usmála takovým tím „omlouvám se, ale nehodlám to řešit“ a oznámila nám, že došlo k drobné změně. Místo hotelového pokoje nám byl přidělen „luxusní apartmán v depandanci“. Což znělo krásně. Než jsme zjistili, že depandance znamená vedlejší budovu vzdálenou 300 metrů, bez výtahu, bez recepce, bez služeb. Prý je to v pořádku, je to přece také pětihvězdičkový pokoj. Jen s jiným standardem. Nechápali jsme. Chtěli jsme pokoj v hlavní budově, přímo u wellness. Proto jsme ho taky objednali. A zaplatili.
Když jsme dorazili do apartmánu, byli jsme zticha. Protože někdy se naštvanost ještě nestačí dostavit – člověk prostě jen zírá. Kuchyňský kout, rozvrzaná postel, oprýskaný stůl, televize, která vypadala jako z konce devadesátek. Koupelna se skleněnou zástěnou, na které zůstaly stopy po předchozích hostech. Koberec se skvrnami, které už zřejmě nejdou vyčistit. A hlavně – ticho. Takové to ticho, které nemá nic společného s klidem, ale spíš s opuštěností. Zkusili jsme znovu zavolat na recepci. Že se asi stala chyba. Že tohle přece není to, co jsme objednali. Slečna nás ujistila, že ano, že je to „upgrade“. A že všechno odpovídá. Chtěli jsme zpátky do hlavní budovy, ale bylo nám řečeno, že je plno. Že jsme měli dorazit dřív. Že jsme měli napsat poznámku. Že příště si máme pokoj výslovně „rezervovat konkrétněji“. Ale my si přece rezervovali konkrétně. A zaplatili ho.
Byli jsme unavení. Rozbalili jsme věci, posadili se na postel, která zavrzala takovým způsobem, že jsme se na sebe jen podívali a věděli, že spát se bude zvlášť. Vzali jsme si víno a šli pěšky zpátky k hlavnímu hotelu. Do wellness. Když už nic, aspoň to. Jenže wellness bylo do devíti. Bylo půl deváté. A „v tuto hodinu už vstup nedoporučujeme, protože sauny se vypínají a bazén se čistí“. Zůstali jsme sedět v proutěných křeslech na chodbě. Dali si čaj, beze slov. Oba jsme cítili to samé – zklamání, bezmoc, naštvanost. Ale zároveň takovou tu dospělou odevzdanost, kdy víte, že už nemá cenu se hádat, protože systém je nastavený tak, že vy jako zákazník vlastně nikdy nemáte pravdu. Protože někde v obchodních podmínkách je vždycky nějaká věta, která z toho udělá „v pořádku“.
Ráno jsme se vydali na snídani. Konečně něco příjemného. Jenže snídaně byla opět jen v hlavní budově. Takže znovu kabáty, cesta venku, fronta na sezení, plastový tác. Jídlo dobré, to ano. Ale ta atmosféra? Uklízečka, co s vámi posouvá židli, protože „potřebuje pod vámi vytřít“. Číšník, který se hádá s kolegyní o to, kdo má dolít džus. Lidé, kteří se v šatně přetahují o volné župany. A přitom – pět hvězdiček. Druhý večer jsme si řekli, že to zkusíme zlomit. Půjdeme na večeři do místní restaurace, objednáme si lahev, dáme si steak, uděláme si hezký večer. A ono se to zlepší. Jenže restaurace byla ten večer uzavřená – „soukromá akce“. Prý si můžeme objednat pizzu na pokoj. Do apartmánu bez recepce. Až zpětně mi došlo, jak absurdně to zní – zaplatíte tisíce korun za luxusní pobyt, a pak sedíte na rozvrzané posteli s kartonem pizzy, kterou si objednáte přes aplikaci, protože vám jinak nezbývá než hlad.
Když jsme odjížděli, nikdo se nás nezeptal, jak se nám líbilo. Nikdo se neusmál, nepodal ruku, neřekl: děkujeme, přijeďte zas. Jen pokyn hlavou, výtah, zaplatit parkovné a na shledanou. V autě jsme mlčeli. Až po pár kilometrech jsme se začali smát. Ne veselým smíchem. Takovým tím hořkým, co vás spíš očistí než pobaví. Zkusili jsme napsat recenzi. Slovo od slova, nic přehnaného, jen pravdu. Odpověď přišla obratem – že si váží naší zpětné vazby, že je mrzí, že pobyt nenaplnil očekávání, a že příště máme kontaktovat recepci, protože určitě najdou řešení. Ale my přece kontaktovali. Řešení nebylo. A příště nebude. Protože už žádné příště nebude.
Od té doby jsem pochopila jednu věc. Že „luxus“ není slovo, které si člověk koupí. Že hvězdičky neznamenají nic, pokud za nimi nejsou lidé, kterým na vás záleží. A že někdy je mnohem větší radost usnout ve staré chalupě s kamny, kde vrže podlaha, ale ne vztah. Kde se možná neservíruje šampaňské, ale zato vám někdo popřeje dobrou noc a myslí to vážně. Ten víkend nás stál spoustu peněz. Ale přinesl nám aspoň jedno poznání – že pohodlí si člověk nekupuje v rezervaci. Ale že ho tvoří malé, obyčejné věci. Přístup, atmosféra, upřímnost.
