Článek
Řekla jsem si, že po těch měsících stresu si to možná zasloužím. A že když už jsem odmítla tolik pozvání, jedno malé neplánované dobrodružství mi neuškodí. Byly jsme dvě, já a Jana. Ona je ten typ, co má vždy všechno naplánované, já naopak často dělám věci na poslední chvíli.
V pátek po práci jsme naskočily do auta a vyrazily do menšího hotelu na jihu Čech. Cestou jsme se smály, pouštěly staré písničky a obě cítily, že tohle je přesně to, co jsme potřebovaly. Útěk od každodenního kolotoče, od e-mailů a povinností.
Hotel byl krásný. Moderní, ale útulný. Ve vzduchu byl cítit eukalyptus z wellness centra a všude panoval klid, jaký jsem už dlouho nezažila. Na recepci nám dali župany a kartičky na procedury. Jana hned vyrazila do sauny, já jsem se šla projít kolem bazénu.
A tam jsem ho poprvé uviděla. Stál po pás ve vodě, opřený o okraj bazénu, a mluvil s nějakým mužem. Nevím proč, ale všiml si mě dřív než já jeho. Když se naše pohledy setkaly, jen se usmál. Takovým klidným, sebejistým úsměvem, jaký si zapamatujete. Rychle jsem odvrátila zrak, ale v duchu jsem se musela pousmát.
Večer jsme s Janou zašly na večeři. Hotelová restaurace byla téměř prázdná, hrála tichá hudba a vonělo to po bylinkách. A zrovna když nám přinesli dezert, otevřely se dveře a vešel on. Petr. A s ním ten samý muž, kterého jsem viděla u bazénu. Sedli si kousek od nás. A i když jsme si to s Janou neřekly nahlas, obě jsme věděly, že je to ten typ večera, kdy se může stát něco nečekaného.
Po večeři jsme šly ještě na skleničku vína do baru. A zrovna když jsem se zvedla pro vodu, narazila jsem do něj. Doslova. Sklenička mi skoro vypadla z ruky, ale Petr ji zachytil. Zeptal se, jestli jsem v pořádku, a nabídl mi místo u jejich stolu. Jana se jen usmála a kývla, a tak jsem si sedla.
Zbytek večera utekl jako voda. Povídali jsme si o práci, o cestování, o životě. Petr působil jinak než většina mužů, které jsem v poslední době potkala. Nepotřeboval zaujmout, nemluvil o sobě, spíš naslouchal. Měl zvláštní klid, který mi byl příjemný. Když jsme odcházeli, dal mi ruku na záda a popřál dobrou noc.
Ráno jsem ho znovu potkala na snídani. Seděl sám a zval mě, ať si přisednu. Jana ještě spala, tak jsem si nalila kávu a šla za ním. Ptala jsem se, odkud je, co dělá, a on mi vyprávěl o práci projektanta, o domě, který si sám postavil, i o tom, že má dceru. Nepřekvapilo mě to. Měl v sobě něco, co působilo vyrovnaně. Řekl, že je po rozvodu, ale s bývalou ženou mají dobrý vztah. A že sem do wellness jezdí každý rok, vždycky na podzim.
Odpoledne jsme měli s Janou naplánovanou masáž. Petr šel zrovna kolem, když jsme odcházely z pokoje, a pozval nás po procedurách do vířivky. Jana se vymluvila, že si chce číst, a tak jsme tam nakonec skončili jen my dva. Voda byla teplá, slunce prosvítalo přes velká okna a chvíli jsme jen seděli v tichu. Pak se ke mně otočil a řekl, že působím klidně, ale že za tím klidem cítí napětí. Že prý to pozná.
Nevím, co mě přimělo být upřímná, ale odpověděla jsem, že poslední rok byl pro mě těžký. Rozešla jsem se s přítelem po šesti letech, přestala věřit tomu, že potkám někoho, s kým bych si rozuměla. Petr jen pokýval hlavou. Neříkal nic, ale ta jeho přítomnost mi byla zvláštně blízká.
Večer jsme šli na procházku kolem rybníka. Bylo chladno, měl na sobě mikinu a já jsem si ji nakonec půjčila. Voněla po něm, po dřevu a mýdle. Povídali jsme si o všem možném, smáli se a bylo to tak přirozené, že jsem skoro zapomněla, že jsme se potkali teprve včera.
Když jsme se vraceli k hotelu, zastavil se. Řekl, že mu je se mnou dobře a že už dlouho nezažil, aby mu někdo tak sedl. Pak mě pohladil po vlasech a políbil. Nebyl to žádný filmový polibek, spíš takový, jaký si pamatujete dlouho, protože v něm bylo něco opravdového.
Ráno jsme si dali společnou snídani. Jana se na mě jen usmívala, ani se neptala. Věděla, že nepotřebuju nic vysvětlovat. Petr mi dal své číslo, ale nechtěl nic slibovat. Řekl jen, že někdy jsou setkání, která mají svůj čas. A že ten náš právě přišel.
Když jsme odjížděly, stál u auta a mával. Cítila jsem, že se něco změnilo. Možná jen v mém pohledu na svět, možná i v něčem víc. Nevím, co bude dál. Ale vím, že ten víkend, který měl být jen útěkem od reality, mi připomněl, že život pořád umí překvapit. A že i když už nevěříte, že se něco může stát, někdy vám stačí jen odjet na obyčejný wellness víkend.
