Článek
Byli jsme spolu už deset let. Měli jsme dceru, dům na okraji města, práci, která nás oba bavila. Myslel jsem si, že žijeme obyčejný, ale spokojený život. Jenže asi před rokem jsem si začal všímat drobných věcí. Žena byla často zamyšlená, měla v sobě něco, co jsem dřív neznal. Říkal jsem si, že je to jen únava z práce nebo že má období, kdy prostě potřebuje víc času sama pro sebe.
Pak se to začalo zhoršovat. Najednou měla spoustu schůzek, večer se často vytratila s tím, že jde za kamarádkou. Nebo že se protáhl meeting. Nechtěl jsem být podezíravý. Byl jsem ten typ muže, co věří, že důvěra je základ. Jenže někde uvnitř už jsem cítil, že se děje něco, co by mě ani ve snu nenapadlo.
Podezření, které nedávalo smysl
Jednou v noci jsem si všiml, že si píše zprávy. Seděla v kuchyni, myslela si, že spím. Chtěl jsem se jí zeptat, ale nakonec jsem jen stál ve dveřích a díval se, jak rychle schovává telefon. Něco ve mně se zlomilo. Ráno jsem měl nutkání vzít jí mobil a podívat se, ale nakonec jsem to neudělal. Připadal jsem si slabý, že bych se musel uchýlit k něčemu takovému.
Začal jsem si všímat, že se těší na návštěvy mých rodičů. Že je mnohem usměvavější, když přijde můj otec. Tehdy mě to ani nenapadlo, připisoval jsem to tomu, že mají podobný smysl pro humor. Vždycky spolu dobře vycházeli. Jenže časem mi docházelo, že to už není jen obyčejné porozumění.
Pravda, která mě srazila na kolena
Zlom přišel během rodinné oslavy. Všichni byli na zahradě, já si šel do domu pro pití a otevřel dveře do obýváku. A tam oni dva. Nestihli nic zakrýt, žádné výmluvy. Jen pohledy, které řekly všechno. Můj otec a moje žena.
Neumím popsat, co jsem v tu chvíli cítil. Jako kdyby se mi zhroutil celý svět. To, co jsem měl nejpevnější, se rozpadlo během jedné vteřiny. Nevěděl jsem, jestli se mám víc zlobit na něj, nebo na ni. Oba mi vzali něco, co už nikdy nedostanu zpátky.
Rodinná setkání se změnila v peklo
Od té doby je každá návštěva mučení. Máma o ničem neví, nebo to aspoň dělá, že neví. Já sedím u stolu, snažím se usmívat na dceru, a přitom se dívám na dva lidi, kteří mě nejvíc zradili. Cítím se jako herec v divadle, kde se hraje komedie, ale uvnitř je to drama, ze kterého se nedá utéct.
Vždycky, když se setkáme, slyším jejich smích, vidím, jak se na sebe dívají. Možná už spolu nic nemají, možná to byla jen krátká aféra, ale já to nedokážu pustit z hlavy. Každá rodinná chvíle je pro mě připomínkou toho, že už nic nebude stejné.
Hledám cestu ven
O rozvod jsem zatím nepožádal. Ne proto, že bych jim odpustil, ale kvůli dceři. Nechci jí rozbít svět. Jenže přemýšlím, jak dlouho to vydržím. Někdy mám chuť všechno vykřičet, říct to celé rodině, ať se ví pravda. Ale zatím mlčím. Protože nevím, co by následovalo.
Často přemýšlím, jestli jsem někde udělal chybu já. Jestli jsem byl málo pozorný, jestli jsem nebyl dost dobrý. A pak si říkám, že některé věci prostě neovlivníte, ať děláte cokoliv. A že tahle rána mě bude bolet ještě dlouho.
Zdroj: Petr K., Brno
