Článek
V pubertě je člověk rád, když proplave bez větších problémů. Ondra není žádný šprt, ale problémy s učením nikdy neměl. Trojky z matematiky a fyziky jsem brala jako realitu – koneckonců, ani já jsem v jeho věku nebyla zrovna Einstein.
Co mě ale ten den praštilo mezi oči, byla dvojka z chování. Můj syn, který sice občas zapomene úkol nebo se dohaduje o hlouposti, ale jinak je spíš tichý, někdy až nenápadný. Ten samý kluk, který pomáhá starší sousedce s nákupem, a když vidí zatoulané kotě, nosí mu mléko. Ten že by měl dvojku z chování?
„Ondro, co se stalo?“ zeptala jsem se, když jsme seděli u oběda. Jen pokrčil rameny. „Já vlastně pořádně nevím. Třídní mi jen řekla, že porušuju školní řád.“
Další den jsem si vzala v práci volno a došla do školy. Jednat s třídní učitelkou Alenou jsem nikdy moc ráda neměla. Je to taková ta přísná, upjatá paní, která ve škole učí už třicet let a podle toho to vypadá. Svět se kolem ní mění, ale její představa o výchově zůstala někde v osmdesátkách. Pokaždé, když s ní mluvím, mám pocit, že jsem zase dítě a něco jsem provedla.
„Tak co provedl můj syn?“ zeptal jsem se rovnou. „Dvojka z chování není přece jen tak.“
Paní učitelka si nasadila brýle, které měla zavěšené na šňůrce kolem krku, a podívala se do svých poznámek. „No, porušuje školní řád. Opakovaně a závažně,“ řekla tónem, kterým by někdo jiný oznamoval, že váš syn vyloupil banku.
„Můžete být konkrétnější?“ nechápala jsem.
A teď přišlo to, co mě absolutně vykolejilo. „Za prvé, nosí nevhodné oblečení. Za druhé, používá mobilní telefon během přestávek. A za třetí, má nevhodné účesy.“
Chvíli jsem na ni jen zírala. Myslela jsem, že se přeslechla. „Počkejte, Ondra dostal dvojku z chování kvůli oblečení a účesu?“
Paní učitelka přikývla s vážnou tváří. „Školní řád jasně říká, že žáci mají chodit do školy vhodně a čistě oblečeni.“
„A co je na jeho oblečení nevhodného?“ zajímalo mě.
„Nosí roztrhané džíny a trika s anglickými nápisy,“ řekla, jako by to bylo samo o sobě trestné. „A minulý měsíc přišel s vlasy obarvenými na modro. To je prostě nepřijatelné.“
V tu chvíli jsem se musela hodně ovládat, abych nezvýšila hlas. Ondra si opravdu na začátku prázdnin nechal udělat modrý melír. Byl to jeho první malý vzdor, jeho způsob, jak říct světu „hej, jsem tady, jsem už skoro dospělý a rozhoduji se sám“. Byl na ty vlasy tak pyšný! A já jsem byla pyšná na něj, že má odvahu být sám sebou.
„A ten mobil?“ zeptala jsem se, abych změnila téma.
„Používá ho o přestávkách. Pouští si hudbu, dívá se na videa.“
„Ale pokud vím, školní řád zakazuje mobily při vyučování. O přestávkách není v řádu nic,“ oponovala jsem jí. To jsem si schválně zjistila, než jsem přišla.
Paní učitelka semkla rty. „Možná to tam přímo není, ale je to rušivé. Žáci by měli o přestávkách komunikovat mezi sebou, ne civět do telefonů.“
Vybavila jsem si svoje školní roky. My jsme o přestávkách většinou dělali kraviny, házeli po sobě houbou, malovali učitelům na tabuli karikatury nebo si četli pod lavicí časopisy. Nic z toho nebylo o moc společenštější než koukání do mobilu.
„Nezlobte se, ale tohle přece není důvod pro snížení známky z chování,“ řekla jsem po chvíli. „To jsou úplné banality. Ondra nemá poznámky za vyrušování, nemá neomluvené hodiny, nepere se, neničí školní majetek. Je prostě jen… teenager.“
„Já vím, že dnes je moderní všechno dětem dovolovat,“ odpověděla učitelka s neskrývaným odsouzením. „Ale škola je instituce, která má své zásady a pravidla.“
Tenhle rozhovor mě naštval tak, že jsem se rozhodla zajít za ředitelem. Pan ředitel byl naštěstí rozumnější. Ukázala jsem mu fotku Ondry s tím strašlivým modrým melírem (který mimochodem po dvou týdnech stejně z vlasů vyprchal) a zeptala se, jestli tohle opravdu zasluhuje dvojku z chování.
„Tohle?“ podíval se na fotku a zasmál se. „Vždyť to je úplně běžné. Můj syn má vlasy obarvené na zeleno a piercing v obočí. To víte, puberta.“
Po dlouhé diskuzi mi vysvětlil, že paní učitelka Alena je prostě ze staré školy a má tendenci hodnotit chování žáků podle svých osobních měřítek, ne podle školního řádu. Slíbil, že se na to podívá a že na klasifikační konferenci navrhne přehodnotit Ondrovu známku z chování.
A opravdu, o týden později dostal Ondra nové vysvědčení – s jedničkou z chování. Byla jsem ráda, ale zároveň jsem cítila smutek. Smutek z toho, že škola, která má učit mladé lidi kritickému myšlení, toleranci a respektu k individualitě, je někdy tím posledním místem, kde tyto hodnoty najdou.
Je mi líto, že Ondra zažil ten pocit, kdy je hodnocený ne za to, jaký je uvnitř, ale za to, jak vypadá navenek. Naštěstí má dost sebevědomí, aby ho to nesrazilo. A já jako máma teď vím, že součástí mé role není jen naučit ho, aby si čistil zuby a dělal úkoly, ale taky mu ukázat, že stát si za sebou někdy znamená postavit se i autoritě – zvlášť když ta autorita žije v minulém století.
