Článek
Čistý interiér, světlé stěny, moderní koupelna, měkké přikrývky a terasa s výhledem na les. Cena byla vyšší, než jsme zvyklí, ale říkala jsem si, že když zaplatíme pět tisíc dvě stě korun za noc, určitě to bude stát za to.
Těšila jsem se už měsíc dopředu. Po práci jsem se probírala fotkami a představovala si, jak tam ráno sedím s kávou a dívám se na stromy. Chtěla jsem si konečně odpočinout, protože poslední týdny byly náročné. Všechno se na mě sesypalo najednou, práce, rodina, starosti kolem bydlení. Potřebovala jsem vypnout.
Když jsme dorazili, byla jsem nejdřív plná naděje. Na recepci nás přivítali příjemně, vypadalo to všechno dobře. Jenže jakmile jsme otevřeli dveře pokoje, bylo mi jasné, že něco není v pořádku. Nebylo to vidět hned, ale jakmile jsem udělala pár kroků, ucítila jsem zvláštní zatuchlý vzduch. Partner říkal, že to bude asi tím, že je venku vlhko. Snažila jsem se tomu věřit, protože jsem si tu chvíli nechtěla zničit už na začátku.
Jenže pak jsem si všimla skvrny za závěsem. Malé, šedé, které se táhly podél okenního rámu. Zkusila jsem to ignorovat. Když se snažíte odpočívat, děláte občas kompromisy. Ale jak jsem se rozhlížela, začalo mi být jasné, že to není jen jedna skvrna. Na zdi u postele byly další. Nenápadné, ale když se člověk zadíval blíž, ta struktura byla jasná. Plíseň.
Najednou jsem měla pocit, že nemůžu dýchat. Ne kvůli alergii, ale zklamáním, že to místo, na které jsem se tak těšila, ve skutečnosti není žádný útulný pokoj, ale něco, co se snažilo zakrýt svoje skutečné nedostatky za filtrem fotek. Otevřela jsem okno, ale nepomohlo to. Smrádek v místnosti byl zakořeněný.
Koupelna vypadala moderně, ale jen na první pohled. Jakmile jsem pustila světlo nad zrcadlem, objevily se šmouhy, které někdo zapomněl utřít. Rohy u sprchového koutu byly zažloutlé. A to místo, které mělo vypadat jako luxusní wellness pokoj, působilo spíš jako levná ubytovna s narychlo udělanou rekonstrukcí.
Položila jsem si tašku na zem a všimla si další věci. Podlaha vrzala. A ne takovým starobylým způsobem, který by vypadal romanticky. Spíš jako když dřevo nasákne vlhkostí a nikdo to neřeší. Najednou jsem si představila, že tohle všechno platíme za cenu, za kterou by se dalo přespat ve velmi slušném hotelu v zahraničí.
Seděla jsem na posteli a snažila se přijít na to, jestli přeháním. Občas mám tendenci být přísná, hlavně ve chvílích, kdy se něco děje jinak, než jsem si představovala. Jenže partner si ke mně sedl, podíval se na mě a řekl, že to vidí úplně stejně. To mě uklidnilo i rozčílilo zároveň. Nechtěla jsem být ta, která jen nadává. Ale vědět, že to není jen můj pocit, bylo horší. Potvrdilo to, že jsme se nechali nachytat.
Večer jsme se rozhodli dát tomu šanci. Šli jsme si sednout ven. Tam bylo hezky. Ticho, příroda, klid. A na chvíli jsem měla pocit, že to zvládnu. Když jsme se ale vrátili do pokoje, ta zatuchlost mě zase udeřila do nosu. Připadala jsem si jako v místnosti, která byla dlouho zavřená. Přikrývky byly sice čisté, ale ten pach byl všude kolem.
V noci jsem se několikrát probudila, protože jsem měla pocit, že vzduch stojí. Otevřeli jsme okno dokořán, ale bylo to málo. V půl čtvrté ráno jsem seděla na kraji postele a říkala si, že za pět tisíc dvě stě korun na noc by člověk měl dostat víc. Možná to nezní dramaticky, ale já jsem se na ten víkend těšila jako na odměnu. A místo toho jsem se jen dívala do tmy a přemýšlela, jak se nám tohle mohlo stát.
Ráno jsem se rozhodla jít na recepci. Nechtěla jsem se hádat, jen jsem chtěla říct, že pokoj neodpovídá tomu, co bylo v nabídce. Slečna se tvářila překvapeně, ale nepůsobilo to upřímně. Nabídla nám jiný pokoj, prý úplně stejný, jen blíž k recepci. Nechala jsem si ho ukázat. Nebyl lepší. Stejný zápach, stejné skvrny na stěnách. Partner mě vzal za ruku a řekl, že to zrušíme a odjedeme domů.
Bylo mi to líto. Nechtěla jsem utíkat z víkendu, na který jsem se tak těšila. Chtěla jsem si sednout na tu terasu, pít kávu a mít na chvíli klid. Ale když stojíte v místnosti, kde se necítíte dobře, nemá cenu se přemlouvat.
Domů jsme jeli mlčky. Cítila jsem se podvedeně, ale zároveň i trochu hloupě. Třeba jsem měla víc zkoumat recenze, ne jen koukat na fotky. Ale člověk věří tomu, co vidí. A já jsem tentokrát věřila hezkému obrazu víc, než jsem měla.
Dneska se tomu směju jen napůl. Byla to lekce, že za krásnými fotkami může být realita, která není ani zdaleka taková. A že luxus není o ceně, ale o tom, jestli se člověk cítí dobře. A já jsem se tam cítila jen jako někdo, kdo zaplatil drahou vstupenku do místnosti, kde se bojí usnout.
