Článek
V té firmě jsem byla už čtyři roky. Začínala jsem na asistentské pozici, ale postupně jsem se vypracovala. Měla jsem pod sebou menší tým, spoustu povinností a i přes stres jsem to měla ráda. Byla jsem loajální, dělala přesčasy, pomáhala nováčkům a často zachraňovala situace, když ostatní nestíhali. Kolegové říkali, že jsem „držák“. Člověk, na kterého je spoleh.
Jenže s příchodem nové personalistky se atmosféra začala měnit. Byla milá, usměvavá, ale vždycky jsem cítila, že si mě nějak zvláštně měří. Párkrát naznačila, že jsem „až moc pečlivá“ nebo že „moc řeším detaily“. Myslela jsem si, že to nemyslí zle, že prostě jen jinak komunikuje.
Ten den se konala online porada celého oddělení. Běžná rutina. Výsledky, nové projekty, plánování. Všichni byli připojení z kanceláří i z domova. Seděla jsem u svého stolu, poslouchala a zapisovala poznámky, když se stalo něco, co jsem v tu chvíli vůbec nechápala.
Personalistka si omylem nechala zapnutý mikrofon, i když si myslela, že ho vypnula. Mluvila s někým, zřejmě s kolegyní z HR, a její hlas se nesl celou místností. „Ta Jana je hrozně přecitlivělá,“ řekla. „Myslí si, že je nepostradatelná, ale ve skutečnosti by se bez ní oddělení obešlo. A ty její poznámky, no hrůza. Zpomalujeme kvůli ní.“
V tu chvíli se mi zastavil svět. Kolegové na obrazovkách ztuhli, nikdo se ani nepohnul. Trvalo několik vteřin, než si všimla, že ji všichni slyší. Rychle mikrofon vypnula, ale už bylo pozdě. Ta slova tam pořád visela, jako kdyby se zapsala do každého rohu kanceláře.
Celou poradu jsme pak dokončili v naprostém tichu. Nikdo nic neřekl, nikdo se ani nepokusil situaci zachránit. Po skončení jsem jen seděla, koukala do prázdna a cítila, jak se mi chce brečet. To, co jsem považovala za přátelské vztahy, byla zřejmě jen zdvořilost. Možná i lítost.
Zvedla jsem se a šla domů. Ne proto, že bych byla uražená, ale protože jsem si uvědomila, že už tam nechci být. Vědomí, že člověk, který má pečovat o lidi ve firmě, mluví tímto způsobem, mě úplně zlomilo.
Druhý den mi přišel e-mail od personalistky. Omluva. Psala, že to byl „nešťastný omyl“ a že její slova byla „vytržená z kontextu“. Ale jaký kontext může ospravedlnit to, že někoho ponižujete před celým oddělením? Ani nevěděla, že jsem u porady byla připojená já osobně z kanceláře a slyšela každé slovo.
Odpověděla jsem stručně, že omluvu přijímám, ale že si beru pár dní volna. Cítila jsem se vyčerpaná, prázdná. Tolik let loajality, tolik práce navíc a nakonec mě někdo, kdo mě sotva zná, popíše jako přecitlivělou a zbytečnou.
Po těch pár dnech jsem se rozhodla podat výpověď. Bylo to těžké, ale zároveň úlevné. Najednou jsem cítila, že už nemusím nic dokazovat. Že nemusím být ta, která se neustále snaží obstát. Našla jsem si menší firmu, kde si lidí váží. Kde se mluví přímo, ne za zády.
Někdy si vzpomenu na tu poradu a říkám si, že to možná mělo takhle dopadnout. Kdyby se tehdy mikrofon nespletl, žila bych dál v iluzi, že mě mají rádi. Možná bych se nikdy neodvážila odejít. A tak jsem vlastně vděčná za ten okamžik trapného ticha, který mi otevřel oči.
