Článek
Místo toho jsem seděla u stolu a sledovala muže, který z batohu vytahoval malou plastovou krabičku, jako by si přišel ohřát oběd do firemní kuchyňky. S úsměvem mi oznámil, že restauracím nevěří a že jídlo si raději nosí vlastní. V tu chvíli jsem netušila, jestli mám utéct nebo zůstat a pokusit se pochopit, co se to vlastně děje.
Dlouho jsem se na tu schůzku připravovala a přemýšlela, co si vezmu na sebe. On působil mile a rozumně, psali jsme si celé týdny a já se těšila, že poznám někoho, kdo by mi mohl být blíž. Překvapilo mě, když přišel s batohem, jako by mířil na túru. Nejprve jsem doufala, že ho nechal v práci a zapomněl vyndat věci. Pak jsem ale uviděla tu jeho krabičku a pochopila, že to není omyl.
Nedůvěra, která mě vyvedla z rovnováhy
Když dorazila číšnice a zeptala se, co si dáme, začal jí vysvětlovat, že se mu několikrát stalo, že mu v restauracích bylo špatně a že věří jen jídlu, které si připraví doma. Seděla jsem naproti němu a přemýšlela, co na to říct. Byla jsem zaskočená, protože jsem podobnou situaci ještě nikdy nezažila. Omlouval se, že mě o tom předem neinformoval, a prý nečekal, že by to mohlo působit nevhodně.
Snažila jsem se reagovat klidně, ale připadala jsem si zvláštně. Číšnice nevěděla, jak se zachovat, a já jsem cítila, jak atmosféra houstne. Objednala jsem si večeři sama, protože jsem nechtěla odejít. Zároveň mě ale trápilo, že se necítím komfortně. Místo radostného očekávání jsem řešila, proč má někdo tak hlubokou nedůvěru k místu, kam jsme se spolu rozhodli jít.
Schůzka, která měla úplně jiný průběh
Když jsem jedla, seděl naproti mně a pozoroval mě způsobem, který byl až příliš soustředěný. Vysvětloval mi, jak pečlivě si vybírá suroviny, jak si doma vše převařuje a jak se bojí jíst cokoliv, co nezná. Bylo mi ho svým způsobem líto. Působilo to, jako by za tím bylo víc než pár nepříjemných zkušeností. Měla jsem pocit, že žije v neustálém napětí a že ho svět kolem sebe spíš děsí, než aby mu přinášel radost.
Několikrát zdůraznil, že se nechce zdát podivný a že mu na mně záleží. Snažil se vysvětlit, že to není žádná urážka podniku ani mě, ale čistě jeho vlastní obranný mechanismus. Poslouchala jsem ho a zároveň jsem věděla, že pro mě je společná večeře víc než jen jídlo. Je to chvíle, kdy člověk poznává toho druhého v běžné situaci a cítí se vedle něj uvolněně. Já jsem se ale uvolnit nedokázala.
Rozhodnutí, které mě bolelo, ale bylo nutné
Po hodině jsem pochopila, že k sobě máme příliš odlišný pohled na svět. Když jsme odcházeli, poděkoval mi, že jsem byla trpělivá. Já jsem ocenila jeho upřímnost, ale cítila jsem, že by mě vztah s ním stál víc sil, než jsem schopná dát. Každodenní život s člověkem, který žije ve strachu z běžných věcí, by pro mě byl příliš náročný.
Napsala jsem mu až doma, že mu přeji, aby našel někoho, kdo jeho svět pochopí a přijme. Vím, že jsem nebyla ta osoba. První večeře pro mě byla varováním, že některé rozdíly nejde překlenout, ani kdyby si člověk přál sebevíc. A přestože mě mrzelo, jak schůzka dopadla, jsem ráda, že jsem se to naučila hned na začátku.
