Článek
Byl pozdní večer, pršelo a já se vracela z práce domů. Nechtěla jsem čekat na tramvaj, tak jsem si přes aplikaci objednala taxi. Řidič dorazil rychle, nasedla jsem, přikurtovala se a doufala, že v autě bude ticho a klid. Jenže sotva jsem zavřela dveře, ozvalo se první slovo.
Nevím, co jsem čekala, možná jen běžnou větu typu „kam to bude“, ale místo toho přišla úplně jiná poznámka. Řidič se na mě podíval přes zpětné zrcátko a s úšklebkem pronesl něco, co se těžko zapomíná. Něco o ženách, o tom, jak „to dneska mají jednoduché“, když prý stačí hezky vypadat a všechno dostanou.
Zůstala jsem sedět a pár sekund přemýšlela, jestli se mám ozvat, nebo dělat, že to neslyším. Ale on pokračoval. Říkal, že ženy by měly být vděčné, když jim muž otevře dveře, že dneska si prý „každá myslí, že je něco víc“. Bylo to tónem, který nebyl vtipný, ani lehce ironický. Byl to tón člověka, který je přesvědčený, že má pravdu.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že sedím s někým, kdo by klidně pokračoval dál a možná by se neudržel. Nešlo o fyzickou hrozbu, ale o ten pocit, kdy vám někdo cizí začne vysvětlovat svět, jako byste byli problém. Jako by vaše existence byla provokací.
Nechtěla jsem to dál poslouchat. Tak jsem klidně, ale rozhodně řekla, ať mě vysadí. Znejistěl, trochu se zasmál, že „to byl jen vtip“, ale já už věděla, že v tom nic vtipného není. Zaplatila jsem mu přes aplikaci a vystoupila do deště. Bylo mi jedno, že promoknu. Hlavně být pryč.
Zůstala jsem stát na chodníku a chvilku jen zírala do tmy. V hlavě mi pořád zněla ta první věta, ten tón hlasu. Přemýšlela jsem, kolik žen tohle zažívá denně. Kolikrát někdo musí poslouchat podobné řeči jen proto, že se bojí ozvat.
Domů jsem šla pěšky, i když to bylo daleko. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu. Každý krok v dešti mi připomínal, že tohle není o jednom řidiči. Je to o tom, jak se k sobě lidé chovají, když si myslí, že to „nikdo neuvidí“. Kolik lidí by mu asi přitakalo, kolik žen by se jen tiše usmálo, aby měly klid.
Někdy si říkám, že jsme se posunuli, že společnost se mění, že už se tohle neděje. Ale pak přijde takový okamžik a člověk zjistí, že pod povrchem se toho zas tolik nezměnilo. Že pořád stačí být ženou, aby měl někdo potřebu vás poučovat, hodnotit nebo zesměšnit.
Dřív bych asi mlčela. Dělala bych, že nic. Ale ten večer jsem pochopila, že to, že řeknu „ne“, není drzost. Je to sebeúcta. Někdy se bojíme ozvat, protože nechceme působit hystericky nebo přecitlivěle. Ale ono nejde o citlivost, jde o hranice. O to, že si člověk nemusí nechat všechno líbit, i když je to „jen pár slov“.
V práci se často mluví o tom, jak se máme postavit za sebe, jak máme být silné. Jenže skutečná síla není v motivačních citátech, ale v těch malých okamžicích, kdy to uděláte. Kdy se ozvete, i když by bylo snazší mlčet.
Možná si ten řidič řekl, že jsem přehnala reakci. Možná doma vyprávěl, jak se mu v autě „zase nějaká feministka urazila“. Ale já měla klid. A to za to stálo. Protože když budeme pořád mlčet, nic se nezmění. Od té doby si víc vybírám, komu dovolím mluvit do svého prostoru. A když mi někdo začne vysvětlovat svět způsobem, který mě ponižuje, už nečekám. Vystoupím.
Zní to banálně. Ale jedna věta může pokazit celý večer a zároveň vás naučit něco o sobě. O tom, že ticho není řešení. Že někdy je lepší vystoupit do deště, než zůstat sedět vedle někoho, kdo vás nerespektuje.
Ten večer jsem přišla domů promočená, ale s čistou hlavou. A i když to byla jen krátká jízda taxíkem, pro mě znamenala víc, než by se zdálo. Naučila mě, že důstojnost má větší cenu než pohodlí.
