Článek
Venku bylo příjemně, lehce po dešti, takové to počasí, kdy máte chuť posedět u okna s talířem horkého jídla a sledovat lidi venku. S partnerem jsme si řekli, že si uděláme menší oslavu. Vybrali jsme podnik, kam jsme už dlouho chtěli zajít. Všichni ho chválili, recenze slibovaly výborné jídlo i milou obsluhu.
Když jsme dorazili, restaurace byla plná. To jsem brala jako dobré znamení. Kde je plno, tam se většinou dobře vaří. Přivítala nás servírka, která se usmála, a i když bylo vidět, že má hodně práce, zavedla nás k malému stolku u okna. Posadila jsem se, sundala si kabát, rozhlédla se kolem a cítila ten známý pocit očekávání. Lidé kolem si povídali, cinkaly příbory, z kuchyně se linula vůně pečeného masa a čerstvého pečiva.
Během chvilky jsme měli objednáno víno a nealko. Všechno zatím působilo dobře. Jenže pak se něco změnilo. Z kuchyně, kam byly dveře jen pootevřené, se ozval hlasitý smích a jakýsi hluk. V tu chvíli jsem si všimla, že vůně, která se šířila po restauraci, má jakýsi podtón, který tam být neměl. Nedokázala jsem to hned identifikovat, ale nebylo to příjemné. Něco mezi spáleným olejem a něčím, co už dávno mělo skončit v koši.
Přisoudila jsem to tomu, že možná kuchaři připálili jednu porci, ale pak jsem koutkem oka zahlédla, jak jeden z nich vychází z kuchyně směrem k baru v zástěře poseté skvrnami, které rozhodně nevypadaly čerstvě. Měl mastné vlasy, ruce si otřel o zástěru a hned nato sáhl na talíř s chlebem, který zřejmě nesl ke stolu. Přiznávám, že už v tu chvíli se mi sevřel žaludek.
Řekla jsem si ale, že nechci být přecitlivělá, a počkám, až nám přinesou jídlo. Jenže čekání se protahovalo a během něj jsem si začala všímat dalších drobností, které mi nedaly klid. Servírka přinesla talíř k vedlejšímu stolu a když host odešel na toaletu, jiný člen personálu si z jeho talíře vzal jeden kousek pečiva a klidně ho snědl přímo na place. Nikdo z kolegů se ani nepozastavil. Když se host vrátil, talíř už byl bez té chybějící porce.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že tady nechci jíst. Jako někdo, kdo si potrpí na čistotu a základní hygienu, jsem si nedokázala představit, že bych po tomhle zážitku bez obav snědla cokoli, co projde tou kuchyní. Partner na mě koukal, když jsem mu to potichu řekla, ale hned pochopil. Vstal, poprosil servírku o účet za nápoje a já jsem mezitím šla přímo ke kuchaři, který zrovna stál u dveří.
Nebyla jsem nepříjemná ani hrubá, jen jsem mu řekla, že odcházíme, protože se necítíme dobře z toho, co jsme viděli, a že pokud si personál dovolí brát jídlo z talíře hosta nebo nosit z kuchyně pečivo neumytýma rukama, je to pro nás nepřijatelné.
V tu chvíli, kdy jsem to řekla, ztichl nejen on, ale i lidé u nejbližších stolů. Možná to nečekali, možná to byla pro ně nepříjemná pravda, kterou ale slyšet potřebovali. Kuchař se zatvářil dotčeně, ale nic neřekl. Servírka jen polkla a omluvila se. My jsme zaplatili pití a odešli.
Cestou domů jsem si říkala, že by se mi bývalo líbilo si ten večer užít, ochutnat něco nového a odnést si jen hezký zážitek. Místo toho jsem si odnesla ponaučení a také pocit, že kdyby víc lidí upozorňovalo na podobné věci, možná by se v některých podnicích víc dbalo na hygienu a základní respekt k hostům.
Nejsem typ, který by dělal scény, ale myslím, že když člověk mlčí, dává tím souhlas. A já tentokrát mlčet nechtěla. Když jdu do restaurace, neplatím jen za jídlo, ale i za to, že si ho můžu dát v čistém prostředí, připravené lidmi, kteří mají k práci i k zákazníkům úctu. Je to opravdu tolik požadavků?
