Článek
Poslední roky se to dařilo i když měl někdo z nás hektický týden, neděle patřila společnému stolu. Jenže letos na jaře se začalo něco měnit. Táta se začal z těchto setkání vymlouvat. Někdy prý měl práci, jindy ho bolela hlava, občas tvrdil, že má domluvenou schůzku. Bylo to zvláštní. Nikdy dřív se nestalo, že by se nedělního oběda nezúčastnil. A my jsme si toho všimli všichni, ale nikdo se neptal moc nahlas. Říkali jsme si, že má možná prostě své období a potřebuje klid.
Jenže když už se vyhnul třem nedělím po sobě, bylo nám to podezřelé. Máma se tvářila, že jí to nevadí, ale viděl jsem, jak pokaždé při zaklapnutí dveří zamrkala rychleji, aby skryla zklamání. Táta byl vždycky ten, kdo ke stolu přinášel nejen víno, ale i dobrou náladu a vtipné historky. Bez něj to najednou bylo poloviční. Až čtvrtou neděli se rozhodl přijít. Jenže přišel s někým, koho jsme u našeho stolu nikdy předtím neviděli.
Byla to mladší žena, tak o dvacet let než on, upravená, voňavá, s nalepeným úsměvem, který byl až příliš dokonalý na to, aby byl upřímný. Táta ji představil jen křestním jménem a dodal, že „se k nám na chvíli přidá“. Sedla si hned vedle něj, a když máma přinesla polévku, ani nepoděkovala. Jen si odhrnula vlasy a začala cosi špitat tátovi do ucha. Atmosféra u stolu zhoustla během pár minut. Nikdo neřekl nahlas to, co nám všem problesklo hlavou, ale pohledy mluvily za nás.
Během hlavního chodu se ukázalo, proč se táta vyhýbal našim obědům. Tahle žena k nim začala chodit pravidelně. Ne k nám domů, ale k němu a mámě, když jsme tam nebyli. Věděla o každé maličkosti z jejich domácnosti, vtipkovala o věcech, které znala jen z jejich společného života. Bylo to trapné. Máma seděla rovně, v ruce pevně držela příbor a jedla mechanicky, jako by každé sousto bylo povinností. My ostatní jsme se snažili zachovat tvář, ale moc to nešlo.
Po dezertu se táta zvedl, že půjdou ven na cigaretu. Máma zůstala sedět a my jsme se na sebe podívali. Nebylo třeba slov. Všichni jsme pochopili, proč poslední týdny chyběl. Ne že by měl práci navíc nebo bolesti hlavy. Prostě nechtěl riskovat, že by se tato „nová kamarádka“ u stolu objevila bez jeho kontroly, nebo že by na ni někdo reagoval nevybíravě.
Když se vrátili, mluvili hlavně mezi sebou. Ostatní byli jako kulisy, které tam jen tak stojí. Nedělní oběd se změnil v nepříjemnou povinnost. Ještě hůř bylo cítit, že tohle není náhoda, ale promyšlený záměr. Možná nám ji chtěl postupně představit jako součást svého života, možná chtěl mámě něco naznačit.
Po kávě se zvedli k odchodu. Táta se usmál, řekl, že se uvidíme příště, a vyšel ven s ní po boku. Máma za nimi zavřela dveře a zůstala stát v kuchyni, jako by se snažila poskládat si všechny poslední týdny do jedné mozaiky, která najednou dávala až příliš smysl.
Cestou domů jsem přemýšlel, co se vlastně změnilo. Naše rodina vždycky držela pohromadě, a teď se mezi nás dostal někdo zvenčí. Nešlo o to, jestli je to jeho známá, kolegyně nebo něco víc. Šlo o to, že bez ohledu na její roli se náš rodinný rituál rozpadal. A spolu s ním mizela i ta jistota, že v neděli odpoledne usedneme všichni ke stolu jako dřív.
Nevím, jestli táta pochopí, co tím ztrácí. Možná mu to dojde, až už bude pozdě a máma přestane vařit svoje svíčkové úplně. A možná mu to nikdy nedojde. Někteří lidé si uvědomí hodnotu věcí až ve chvíli, kdy už je nemají.
