Článek
Všechno se to tvářilo jako běžný provoz, občasný mobil displejem dolů, nějaké ty přesčasy, které přibývaly, i když projekty ubývaly, a hlavně ten zvláštní pocit, že i když je fyzicky doma, duchem je jinde. Ale nechceš si hned připustit, že se něco hroutí. Snažíš se pochopit, omluvit, najít důvod, proč se odcizujete. Jenže někdy ten důvod chodí po kanceláři v lodičkách a usmívá se na něj přes skleničku vína na firemním večírku.
Byli jsme spolu osm let. Ne dokonalých, ale poctivě prožitých. Byla jsem s ním, když se mu nedařilo, když se hádal s otcem, když si po třicítce hledal sám sebe, zatímco všichni kolem zakládali rodiny. Vždycky jsem ho bránila. Říkala jsem, že není líný, jen citlivý. Že není nerozhodný, jen přemýšlivý. A možná právě to byla ta moje chyba – že jsem ho pořád omlouvala, i když už nebylo proč.
Zjistila jsem to v podstatě náhodou. Kamarádka mi ukázala fotku z jejich firemního teambuildingu. Její muž tam taky pracuje, tak prý jen tak brouzdala galerií na intranetu. A na té fotce – on. V objetí. Ruku kolem pasu, ona opřená hlavou o něj, jako by byli pár. Nebylo to žádné neškodné „my jsme takoví kámoši“, bylo v tom cosi intimního. Poznala jsem ten jeho výraz. Měl ho, když jsme spolu začínali. A najednou ho měl pro někoho jiného.
Zeptala jsem se ho na to. Nejdřív zapíral. Pak mlžil. A když už nebylo kam uhýbat, přiznal se. Prý to nic neznamená. Prý jen „zblbnutí“. Prý už toho lituje. Ale víte, co mě zaskočilo nejvíc? Ta samozřejmost, s jakou čekal, že to nějak „přejdu“. Že udělá oči, koupí květiny a já mu odpustím. Protože jsem přece ta, co chápe, co drží rodinu pohromadě, co není hysterická. Jenže to se přepočítal.
Nejsem mstivá. Aspoň jsem si to o sobě vždycky myslela. Ale když se ve vás všechno sevře – hrdost, bolest, ponížení, vztek – začne to pracovat. A já jsem tehdy pochopila, že potřebuju ventil. Ne křik. Ne výčitky. Potřebovala jsem něco, co mě postaví zpátky na nohy. Co mi vrátí pocit, že nejsem ta hloupá holka, co čeká doma s večeří a kapesníkem.
Nechala jsem si čas. Nevyhazovala jsem ho. Neřvala jsem. Hrála jsem roli. Ale zároveň jsem přemýšlela. A jednoho dne jsem si vzpomněla, jak mi vyprávěl o firemním večírku, který se bude konat v jejich sídle. O tom, že tam bude i ta slečna, co teď tak hezky zapadá do jeho diáře. A v hlavě mi to došlo.
Znala jsem jeho hesla. Z důvěry, ne ze šmírování. Sdíleli jsme účet na streamovacích službách, někdy jsem mu i vyřizovala e-maily. A taky jsem věděla, že jeho firma má velkou prezentaci, kde si zaměstnanci navzájem dávají anonymní zpětnou vazbu. Mají tam formulář s přístupem přes interní systém. A já jsem se tam dostala. Neměnila jsem nic. Jen jsem – v pravý moment – napsala jednu nenápadnou větu. Do políčka pro kolegyni. Krásné, uhlazené, a přitom neúprosné: „Možná by nebylo špatné, kdyby si Lucie uvědomila, že flirtování s kolegy na pracovišti není zrovna profesionální. A že někteří zadaní by ocenili, kdyby jim kolegyně nenosily obědy až pod nos.“
Nemohla jsem ji jmenovat. Ale ona se poznala. On taky. A celá kancelář? Těžko říct. Ale něco se změnilo. Druhý den přišel domů rozhozený. Mluvil o „blbé atmosféře v týmu“. O tom, že si někdo na něco stěžoval. A že se to prý řeší. Hrála jsem nechápavou. Zajímala jsem se, ptala, hladila ho po rameni jako pečující partnerka. A v duchu se smála. Ne výsměšně. Ale uleveně. Protože to byla chvíle, kdy jsem si poprvé připadala silnější než on.
Nebylo to nic zlé. Nikomu jsem neublížila. Jen jsem vrátila zpátky to, co mě pálilo. Ne stylem „oko za oko“, ale spíš „zrcadlo za zrcadlo“. A ten obraz v něm nebyl hezký.
Postupně se to celé drolilo. Už jsme spolu nebyli ani fyzicky, ani duševně. Dohodli jsme se, že to nemá smysl. Odešel k ní. Ale nevydrželo jim to. Možná měsíc, možná dva. Pak se ozval. Jestli to můžeme zkusit znovu. Že prý si uvědomil, o co přišel. Ale já už věděla, že nic z toho, co bylo, se nevrátí. Ne protože bych ho nenáviděla. Ale protože jsem ho už neviděla tak, jako dřív.
Dneska se mi na to všechno dívá jinak. Neříkám, že bych to udělala znovu stejně. Ale nelituju toho. Pomohlo mi to nezhroutit se. Udělat něco po svém. Nejen trpět, ale zareagovat. Lidsky, žensky, s humorem. A možná i s trochou škodolibosti. Protože i ta má někdy v životě své místo. A hlavně – pochopila jsem, že věrnost není samozřejmost.
