Článek
Pozvali jsme tchyni. Na návštěvu. K nám domů. Na několik dní. Původně to mělo být gesto srdečné, vlídné, přátelské. Něco jako „přijeď k nám, užijeme si pár dní pohromadě, uvidíš, jak se máme, odpočineš si“. Těsně před jejím příjezdem jsme ještě rychle vytřeli podlahu, upekli bábovku (v jejím stylu, tedy bez chuti, ale s hodně cukrem) a nastavili si úsměvy do režimu „my to dáme“.
Tchyně přijela vlakem. Vystoupila s výrazem, jako by právě přežila výsadek za nepřátelskou linií, a oznámila, že jí kupé smrdělo jako ve chlívku a že jí někdo ukradl křížovky. Zřejmě personál.
Už v předsíni si všimla, že máme novou rohožku. Neřekla, že je hezká. Nezeptala se, kde jsme ji koupili. Jen pronesla: „To jste mohli vybrat něco, co se dá normálně vysát.“ První trefa padla.
Odložila si kabát, kabelku, tašku s jídlem (o tom později) a krabici s neidentifikovatelným obsahem, kterou položila na botník se slovy: „To je jen pár drobností, co jsem vám přivezla. Hlavně nic nevyhazujte.“
Drobnosti zahrnovaly jak jsme později zjistili pět párů starých ponožek („ještě dobrý na vytírání“), dva porcelánové slony z roku 1982, pytlík máty z její zahrádky (plesnivý), obal od másla s víčkem, na kterém bylo napsáno „nevyhazovat – zavařím tam vývar“, a malou dětskou čepici. Naše dcera má osm.
Ale to nebylo ono.
To, co nás opravdu šokovalo, se stalo první den večer.
Sotva jsme večeřeli (bramborovou kaši, kvůli ní bez česneku, bez pepře, bez radosti), tchyně si potichu vstala, odkráčela do koupelny a zůstala tam podezřele dlouho. Po dvaceti minutách vyšla. Usmívala se. A v ruce držela něco, co nás okamžitě zneklidnilo. Náš toaletní kartáč.
„Já ho umyla. Byl příšerný. To jste ho nikdy nečistili?“
Stáli jsme tam s otevřenými ústy. Ne proto, že bychom nebyli rádi, že je teď čistší. Ale protože ho čistila v našem dřezu. V kuchyni. Houbou na nádobí.
„A ta houba… no, tu jsem pak samozřejmě vyhodila. Ale ne do koše. Do záchodu. Abych ji už neviděla.“
A to byl ten okamžik. Ten moment, kdy si uvědomíš, že už nic nebude jako dřív. Že tvůj dřez byl právě svědkem rituální očisty toaletního náčiní, a že pokud v něm někdy umyješ brambory, budeš na ně myslet jinak.
Další den ráno jsme našli našeho psa venku na balkóně. Tchyně mu „jen chtěla dopřát čerstvý vzduch“. Byl tam tři hodiny. S miskou, ale bez deky. V lednu.
Dětem podala k snídani rohlík s máslem a solí. „Tak to bylo dřív,“ řekla. „A všichni jsme vyrostli. Víc než dneska.“
U oběda zmínila, že máme hrozně studený byt a že se dřív topilo méně a žilo se skromněji. Potom potajmu otočila termostat o tři stupně níž. Děti se večer balily do dek, my do osudu.
Jediný, kdo se tvářil spokojeně, byl ten porcelánový slon.
Třetí den si přinesla do kuchyně vlastní sádrový odkapávač. Starý, špinavý, ale „osvědčený“. Ten náš nový, plastový, prý „není ono“. Z něj teče, říkala. Nezaznamenali jsme to nikdy, ale v tu chvíli jsme tomu věřili.
Každý den byl malým cvičením v asertivitě, duševní rovnováze a v představivosti. Zvlášť když si do mikrovlnky dávala ohřát vodu v plecháčku. „To dělám doma běžně.“
A tak jsme první den přežili. S vyčištěným záchodovým kartáčem v kuchyni, se psem, který začal kýchat, a s dřezem, který už nikdy nebude tím, čím býval.
Zbytek návštěvy proběhl v podobném duchu. Plný nečekaných překvapení, nostalgických vzpomínek, pasivně agresivních poznámek o našem životním stylu a občasného přehazování slonů na poličce.
A víte co? Nakonec jsme to zvládli. Ne bez následků. Ale přežili jsme. A příště, až budeme chtít být zase hodní a vlídní si pozveme někoho jiného. Třeba kominíka. Ten si alespoň sám přinese kartáč.
