Článek
O vůni úlu, o tichu, které kolem panuje, když se člověk přiblíží a slyší jen to tiché bzučení. Byl to pro mě nový svět. A tak jsem si řekl, že když už se mi podařilo vytočit první vlastní med, podělím se o něj i s kolegy v práci. V práci jsme dobrý kolektiv. Aspoň jsem si to do té doby myslel. Občas si navzájem nosíme koláče, domácí buchty, někdo přinese zeleninu ze zahrady.
Tak jsem jedno pondělí přišel s malou krabicí a řekl, že mám pro všechny dárek. Skleničky medu, poctivého, domácího, přímo od mých včel. Měl jsem z toho dobrý pocit. Chtěl jsem udělat radost. Všichni se usmívali, děkovali, někdo hned řekl, že domácí med je nejlepší. A já se v duchu trochu tetelil pýchou, že to ocenili.
Jenže pak padla otázka, kde ty včely mám. A tehdy se všechno změnilo. Řekl jsem, že na okraji města, kousek za sídlištěm, u zahrádkářské kolonie. Že je tam krásně, klid a že mě to naučil jeden starý pán, který tam chová včely už dvacet let. Kolegové se začali vyptávat dál, kdo ten pán je. Když jsem vyslovil jeho jméno, v kanceláři to najednou ztichlo. Dvě kolegyně si vyměnily pohled a jeden z kolegů se pousmál tak zvláštně, jako by se snažil něco skrýt. A pak to přišlo.
„Počkej, to myslíš toho pana Kubeše?“ Přikývl jsem. „Toho, co měl problémy se sousedy kvůli včelám? A co měl kdysi otrávený úly?“
Najednou to začalo. Jeden říkal, že o něm slyšel, že se s někým soudil. Druhá tvrdila, že má prý nemocné včely a že mu někdo radil, ať je likviduje. Třetí se jen uchechtl a prohodil, že to bude med s příchutí pesticidů. Smáli se, jako by šlo o nějaký vtip, ale mě ten smích zamrazil. Najednou si nikdo nechtěl vzít ani jednu sklenici. Kolegyně, která ji už měla připravenou, ji nenápadně vrátila na stůl. Jiný řekl, že si vezme radši až příště, že teď drží dietu. Všechno se to zvrhlo během pár minut.
Stál jsem tam s těmi skleničkami a najednou jsem měl pocit, že stojím nahý uprostřed místnosti. Že to, co jsem považoval za gesto přátelství, se obrátilo proti mně. Nikdo mi nic přímo neřekl, ale pohledy mluvily jasně. Od té chvíle bylo v práci něco jinak. Z legrace se to stalo téma. Občas někdo prohodil poznámku o „radioaktivním medu“ nebo se ptal, jestli ho vůbec někdo ochutnal. Já se zasmál, aby to nevypadalo, že mě to štve, ale uvnitř mě to bolela.
Doma jsem si večer sedl a přemýšlel, co se vlastně stalo. Lidé, které jsem považoval za normální, rozumné a přátelské, se otočili jen kvůli tomu, že znají jméno člověka, který mě včelařství naučil. Přitom to byl jen starý pán, trochu svérázný, ale poctivý a dobrý. Nikomu neublížil. Jen se kdysi hádal s místními, že mu na zahradu stříkají chemii a ničí včely. A protože se nebál ozvat, přilepili mu nálepku potížisty. Stačilo to, aby se jeho jméno neslo mezi lidmi jako varování.
V práci jsem se pak snažil to přejít. Med jsem si odnesl domů a rozdal ho známým. Ti ho chválili, říkali, že takový už dlouho neměli. Nikdo z nich se neptal, odkud je. A právě to mě donutilo přemýšlet, jak snadno lidé soudí, aniž by cokoliv věděli. Stačí jméno, pověst, pár drbů a rázem se všechno mění.
Za pár dní mě potkala Jana na chodbě a zeptala se, jestli mi zbyla ještě jedna sklenice. Prý ji chtěla pro babičku. Neřekl jsem nic, jen jsem se usmál a poděkoval, že si to nakonec rozmyslela. Ale pravda je, že jsem ji už neměl chuť dávat. Ne proto, že bych byl uražený. Ale protože jsem si uvědomil, že některé věci prostě nemají cenu vnucovat lidem, kteří je nechtějí pochopit.
Dnes už o svých včelách v práci nemluvím. Když se mě někdo zeptá, jak trávím víkendy, řeknu, že na zahradě. Neříkám, že mezi úly, že sleduju, jak se rojí a jak voní čerstvý vosk. Někdy je lepší nechat si hezké věci pro sebe. Ten med teď dávám jen lidem, o kterých vím, že si váží práce, ne drbů.
Občas potkám pana Kubeše. Má ruce zničené od práce, ale oči mu pořád svítí, když mluví o včelách. Říká, že lidé už zapomněli, proč ty včely vlastně chováme. Ne kvůli medu, ale kvůli životu kolem nás. A já mu pokaždé přikyvuju. Protože to, co jsem zažil v práci, mě naučilo jednu věc, že největší jed není v úlech, ale mezi lidmi.
A tak dál chodím k úlům, i když se mi občas vybaví ty pohledy kolegů. Dívám se, jak slunce svítí na dřevěné rámky, jak se včely vrací s pylovými košíčky plnými zlata. A říkám si, že tohle je ten opravdový svět. Ne kancelář plná předsudků, ale tiché místo, kde život pracuje beze slov a bez soudů. Možná jednou přinesu med znovu. Ale ne do práce. Těm, kdo ho opravdu ocení.
