Článek
Až jednoho večera, když jsem seděla u počítače a měla chvíli volného času, napadlo mě podívat se, kdo všechno v mém rodném městě figuroval. Byla to spíš zvědavost, takové to hloubání nad tím, jak moc se režim dotýkal obyčejných lidí. Netušila jsem, že pár kliknutí mi obrátí pohled na vlastní rodinu.
Začalo to nevinně. Vyhledávala jsem jména, která mi připadala povědomá z vyprávění rodičů a prarodičů. Někdy to byli učitelé, jindy sousedi nebo lidé, o kterých jsem slyšela jen v náznacích. U některých mě překvapilo, že se jejich jméno objevilo v seznamech, u jiných to zapadlo do historek, které jsem už kdysi zaslechla. Jenže pak, úplně nečekaně, se na obrazovce objevilo jméno, které jsem v žádném případě nechtěla vidět. Ztuhla jsem, jako by mi někdo přivázal ruce k židli. Bylo to jméno mého strýce.
Zírala jsem na monitor a nedokázala se nadechnout. Strýc, kterého jsem měla spojeného s dětstvím, s prázdninami na chalupě, s úsměvy u rodinného stolu. Člověk, který mi vždycky připadal trochu uzavřený, ale nikdy jsem si nepřipouštěla, že by mohl mít nějaké tajemství. A teď tu bylo černé na bílém, zařazený mezi agenty, s krycím jménem, s datem spolupráce. V tu chvíli jsem měla pocit, že mi někdo vyrazil dech a celý svět se přetočil.
První myšlenka byla, že to musí být chyba. Že databáze není přesná, že jméno jen shodou okolností souhlasí. Jenže čím déle jsem na tu stránku hleděla, tím víc detailů se skládalo dohromady. Roky, kdy měl být vedený jako spolupracovník, se překrývaly s dobou, kdy jsem ho znala jako tichého muže, který se stranil politiky a raději trávil čas na zahradě. Přepadla mě bezmoc. Hlavou mi běžela otázka, co všechno věděl, co mohl udělat, koho mohl ovlivnit.
Celou noc jsem nespala. V hlavě se mi honily obrazy z rodinných setkání a s nimi otázky, jestli náhodou nehrál dvojí roli. Ráno jsem sebrala odvahu a zavolala mámě. Nechtěla jsem to říct přímo, jen jsem se nenápadně zeptala, jestli ví něco o strýcově minulosti. Chvilku mlčela a pak prohlásila, že se o tom doma nikdy nemluvilo. Bylo z jejího hlasu cítit, že tuší víc, než mi řekla. Najednou se mezi námi objevil stín, který tam nikdy předtím nebyl.
Několik dní jsem byla jako na jehlách. Nemohla jsem jít k rodičům na návštěvu, aniž bych v sobě necítila zvláštní napětí. Strýce jsem dlouho neviděla, ale teď jsem si představovala, jak by se tvářil, kdybych se ho na to zeptala. Vzpomněla jsem si, že v devadesátých letech byl několikrát nervózní, když se v televizi řešily lustrační zákony. Tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost, připadalo mi to vzdálené. Ale najednou to celé dostalo nový rozměr.
Začala jsem číst o tom, jak se lidé do seznamů dostávali. Že někteří byli vedeni neprávem, jiní pod nátlakem a někteří dobrovolně. Nebylo to černobílé. Jenže uvnitř mě se stále svářely pocity zrady a beznaděje. Pokud je to pravda, znamená to, že někdo blízký spolupracoval s režimem, který ničil životy. A pokud je to omyl, proč se o tom v rodině nikdy nemluvilo? Ticho je někdy stejně tíživé jako vina.
Nejtěžší na tom bylo přijmout, že odpovědi možná nikdy nezískám. Strýc je už roky po smrti a nikdo z rodiny o tom otevřeně mluvit nechce. Máma vždycky téma rychle stočí jinam, otec jen mávne rukou a řekne, že to už nemá cenu řešit. Jenže ve mně ten pocit zůstal. Pocit, že minulost nás dohání i po desetiletích, že nikdy nemůžeme mít jistotu, co kdo skrýval.
Seděla jsem pak znovu před počítačem a projížděla další jména. Najednou mi seznam nepřipadal jako vzdálený dokument z historie. Byl to živý seznam lidí, kteří se smáli na ulicích, učili děti ve školách, chodili do obchodů a zároveň možná udávali sousedy. Byl to kus reality, kterou jsem si nechtěla připustit, ale která je součástí našeho příběhu.
Nakonec jsem si musela přiznat, že minulost rodiny není tak bezchybná, jak jsem si myslela. Uvědomila jsem si, že i lidé, které máme za vzory, mohli čelit volbám, které bychom dnes nedokázali pochopit. Že i oni mohli podlehnout strachu nebo touze po výhodách. A že pravda se někdy schovává v archivech, odkud vyskočí ve chvíli, kdy to nejméně čekáme.
Ten večer, kdy jsem objevila jméno svého strýce, ve mně zůstane navždy. Ne jako jistota o jeho vině, ale jako připomínka, že minulost má dlouhý dosah. Že to, co se zdá zapomenuté, může kdykoliv znovu zasáhnout do našeho života. A že někdy je těžší unést nejasnosti než samotnou pravdu.
