Článek
Ta věta má totiž moc přivolat události, které jste rozhodně neplánovali. Jako když řeknete, že vám to dnes sluší, a vzápětí na vás někdo vylije kávu. Jenže v případě téhle věty se stane něco horšího – ozve se vaše matka.
Minulý týden jsem tuhle větu neopatrně vypustila z úst při telefonickém hovoru s mámou. Bylo úterý odpoledne, měla jsem za sebou perný den v práci, kde jsem řešila jeden průšvih za druhým, a jediné, co jsem chtěla, bylo zalít si vínem vanu a strávit v ní páteční večer s knížkou. Pak v sobotu dlouho spát, možná zajít do kavárny na snídani a zbytek dne se válet na gauči s Netflixem. V neděli jsem plánovala velké nic – možná trochu poklidit, nakoupit na příští týden, a hlavně nabrat síly. Jinými slovy – dokonalý víkend.
Jenže pak se máma zeptala: „Co děláš o víkendu?“ A já, místo abych zalhala o narozeninové oslavě spolužačky ze střední, návštěvě nemocného příbuzného nebo o tom, že letím na Mars, jsem pravdivě odpověděla: „Nic, nemám žádné plány.“ Na druhé straně linky se rozhostilo krátké, ale výmluvné ticho. To ticho, které nastává těsně před tím, než se nad vašim životem vznese mateřská ruka a přerovná ho podle svých představ.
„To je skvělé,“ řekla máma hlasem, ve kterém jsem slyšela úsměv. „Zrovna jsem přemýšlela, že bych potřebovala umýt okna. A vyčistit žaluzie. A možná i přerovnat spíž. Víš, jak jsem na to sama.“
Táta odešel před dvěma lety. Ne že by zemřel, jen se rozhodl, že po pětatřiceti letech manželství je čas na změnu, a odstěhoval se ke své nové přítelkyni. Mladší, samozřejmě. Mámě je šedesát pět, je zdravá, soběstačná a pořád chodí na poloviční úvazek do knihovny. Ale od tátova odchodu jsem se ocitla v nové roli – dcery, která „pomáhá“. A moje pomoc se stala očekávanou samozřejmostí.
„Mami, já jsem si chtěla odpočinout,“ namítla jsem chabě, ale věděla jsem, že už je pozdě. Přesně v tu chvíli, kdy jsem přiznala absenci plánů, jsem podepsala smlouvu na služby dcery-údržbáře, dcery-psychologa a dcery-společnice v jednom. „Však si odpočineš,“ řekla máma s neochvějnou logikou člověka, který upřímně věří, že mytí oken je relaxační aktivita. „Budeme spolu, uděláme si kafe, popovídáme si. Nebudeš přece celý víkend sama…“
A tak jsem dnes tady, je sobota, deset dopoledne, a já stojím na židli v kuchyni a myju okna, zatímco máma mi dole podává utěrku a vypráví mi o paní Novákové odvedle, která si našla přítele přes internet, a není to divné, když jí je přes šedesát? A taky o tom, že jsem poslední dobou nějak pohubla, a jestli jím dost zeleniny, a že na svoje třicet čtyři let bych už měla myslet na děti, protože ženské tělo není stavěné na pozdní mateřství. „A co vůbec ten tvůj… jak se jmenuje? Tomáš? Už se vídáte rok, ne? A pořád spolu nebydlíte?“ ptá se máma, zatímco stírá prach z poliček, které jsou tak vysoko, že na ně normálně ani nedosáhne.
Tomáš je můj přítel. Nebo spíš byl. Rozešli jsme se před dvěma týdny, ale mámě jsem to ještě neřekla. Nechce se mi poslouchat, jak jsem zase všechno pokazila a měla bych být méně náročná. Tomáš totiž nebyl dost ambiciózní, podle mámy. A zároveň příliš zaměřený na kariéru, takže se mnou netrávil dost času. Jak to může být obojí najednou, to ví jen moje máma. „Mami, nech to být,“ říkám a cítím, jak mi po zádech stéká pot. Venku je pětadvacet stupňů a na okna svítí slunce. „Nechci o tom mluvit.“
Máma se na chvíli odmlčí a já vím, že jsem udělala chybu. Teď pochopila, že něco není v pořádku, a jako žralok, který ucítil krev, se vrhá do útoku. „Něco se stalo? Vy jste se rozešli? Já jsem to věděla! Vždyť jsem ti říkala, že není ten pravý.“ Stírám z okna poslední kapky a přemýšlím, jak jsem se dostala do bodu, kdy moje matka ví lépe než já, co je pro mě dobré. Kdy se ze mě stala poslušná dcera, která obětuje svůj vzácný volný čas, aby plnila máminy seznamy úkolů. Kdy jsem přestala vést svůj vlastní život a začala žít ten, který si pro mě naplánovala ona.
Když později sedíme u kávy a máma vyndává svůj domácí jablečný koláč, uvědomuji si, že tohle je důvod, proč tady jsem. Ne protože musím, ale protože hluboko uvnitř vím, že to vracím. Všechny ty víkendy, kdy máma odložila svoje plány, aby mě vzala na plavání. Všechny ty večery, kdy se učila se mnou na zkoušky místo toho, aby si četla v posteli. Všechny ty roky, kdy dávala moje potřeby před ty svoje.
A možná bych jí měla říct o Tomášovi. Možná by pochopila. Možná by mě objala a řekla, že to bude dobré. Protože bez ohledu na to, jak moc mě někdy dokáže naštvat, je to pořád moje máma. A všechny ty rady, připomínky a občasné šťouchance do témat, o kterých se nechci bavit, jsou její způsob, jak mi říct, že jí na mně záleží. „Mami, já a Tomáš jsme se rozešli,“ říkám konečně a čekám na povzdech nebo na „Já jsem to říkala“. Místo toho cítím, jak mě bere za ruku. „To je mi líto, zlatíčko. Ale víš co? Příští víkend bych mohla přijet k tobě a udělaly bychom si holčičí den. Co ty na to?“
A já jen tiše vzdychnu, protože vím, že právě teď, v tomhle okamžiku, vytvářím další víkendové plány, které nebyly v mém itineráři. A přesto se přistihuji, že se usmívám a kývám hlavou. Protože některé věci se nikdy nezmění. Jako to, že moje máma vždycky najde způsob, jak naplánovat můj volný čas. A jako to, že já jí to vždycky dovolím.
