Článek
Připadala jsem si slabá, skoro provinile, že v práci nejsem stoprocentní. A tak jsem si jeho slova vyložila jako lidské gesto. Jako zájem. Ještě než jsem si sbalila věci, několikrát jsem se omluvila. Ujišťovala jsem ho, že to zvládnu, že si dám kávu a budu fungovat. On se jen usmál, zavrtěl hlavou a zopakoval, že zdraví je přednější. Že práce počká. A že bude lepší, když si odpočinu. Odešla jsem domů s pocitem, že mám štěstí na šéfa, který není bezcitný.
Ten den jsem prospala skoro celé odpoledne. Telefon jsem měla vypnutý, hlavu prázdnou. Bylo mi trochu líto, že jsem odešla dřív, ale zároveň jsem si říkala, že se zítra vrátím odpočatá a všechno doženu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že to nebyla náhoda. Že to nebyla starost. A už vůbec ne, že to byl první krok k něčemu, co jsem vůbec nečekala.
Druhý den jsem přišla do práce dřív než obvykle. Chtěla jsem ukázat, že mi na tom místě záleží. Jenže hned po příchodu jsem cítila, že je něco jinak. Kolegové se na mě dívali zvláštně, někteří se mi vyhýbali. Vzduch byl těžký, nepříjemný. Měla jsem pocit, že jsem přišla doprostřed rozhovoru, který se náhle zastavil.
Šéf si mě zavolal do kanceláře hned po ranní poradě. Seděl za stolem, formální, chladný. Žádný úsměv, žádná starost. Oznámil mi, že včerejší situace byla jen potvrzením jeho dlouhodobých pochybností. Prý na mě vidí, že práci nezvládám, že jsem přetížená a že to má dopad na výkon. Zůstala jsem zaraženě sedět a nechápala, jak se z jednoho unaveného dne stala nálepka neschopnosti.
Pak přišlo to, co mě zlomilo. Řekl mi, že během mé nepřítomnosti proběhla kontrola rozdělených úkolů. Že se ukázalo, že některé věci nebyly hotové. A že se rozhodl situaci řešit. Neptal se, nevysvětloval. Jen konstatoval, že od příštího týdne už se mnou nepočítá na stávající pozici. Že je to pro dobro týmu. A možná i pro mě.
Snažila jsem se bránit. Připomněla jsem mu projekty, které jsem dokončila, večery strávené v práci, víkendy, kdy jsem byla k dispozici. Připomněla jsem mu i jeho vlastní slova o tom, že práce počká. Díval se na mě, jako bych mluvila o něčem úplně jiném. Řekl mi, že to nemám brát osobně. Že to je čistě profesionální rozhodnutí.
Tehdy mi to došlo. Ten den, kdy mě poslal domů, nebyl o mém zdraví. Byl o přípravě půdy. O čase, kdy jsem tam nebyla a nemohla se bránit. O prostoru, kdy se věci mohly přerozdělit, přepsat, interpretovat jinak. Unavená jsem byla. Ale unavená jsem byla dlouho. A nikdy to nikomu nevadilo. Dokud se to někomu nehodilo.
Odcházela jsem z kanceláře s pocitem ponížení. Nejen kvůli rozhodnutí, ale kvůli způsobu. Kvůli tomu falešnému soucitu, který se změnil v nástroj. Přemýšlela jsem, kolikrát jsem ještě slyšela věty o tom, že mám myslet na sebe. A kolikrát za nimi bylo něco úplně jiného.
Je zvláštní, jak rychle se může změnit pohled na člověka, kterému jste věřili. Ještě včera jsem měla pocit, že jsem v bezpečném prostředí. Že když přijde slabší den, svět se nezboří. Dneska vím, že únava může být použita proti vám. Jako důkaz, že nejste dost.
Trvalo mi dlouho, než jsem si přestala vyčítat, že jsem tenkrát odešla domů. Že jsem poslechla. Že jsem si dovolila být unavená. Dnes už vím, že chyba nebyla ve mně. Že únava není selhání. A že největší lekce z celé té situace nebyla o práci, ale o lidech.
Od té doby jsem opatrnější. Když někdo říká, že mu na mně záleží, poslouchám i to, co dělá. A když mi někdo nabízí pochopení, ptám se sama sebe, komu tím vlastně pomáhá. Možná jsem tehdy přišla o pozici. Ale přišla jsem i o iluze. A ty jsou někdy těžší než výpověď.
