Článek
Když mi šéf oznámil, že mi pošle prémie za skvěle odvedenou práci, byla jsem v sedmém nebi. Dlouho jsem se snažila, zůstávala přesčas, pomáhala kolegům a brala práci vážně. Byla to pro mě první velká odměna, první chvíle, kdy jsem měla pocit, že si mě někdo všiml.
Doma jsem si udělala kávu, otevřela výplatní pásku a viděla tu částku. Nebyla ohromující, ale znamenala víc než jen peníze. Bylo to potvrzení, že všechno to úsilí stálo za to. Netušila jsem, že právě tahle částka mi obrátí život v práci vzhůru nohama.
Druhý den jsem přišla do kanceláře s úsměvem. Všimla jsem si, že se něco změnilo. Kolegové, kteří se mnou dřív vtipkovali, se najednou bavili mezi sebou a mě do hovoru nezvali. Když jsem se ptala na něco k práci, odpovídali stroze. Myslela jsem, že si to jen namlouvám.
Pak jsem zaslechla větu, která mi zůstala v hlavě. „No jo, ta se umí vetřít do přízně.“ Cítila jsem, jak se mi stáhl žaludek. Najednou mi došlo, že oni vědí o prémiích. A že jim to vadí.
Nikdy jsem nebyla ten typ, který by se vytahoval. Naopak. Snažila jsem se být férová, pomáhat, nebýt konfliktní. Ale zřejmě právě to, že jsem si šla svojí cestou, někomu leželo v žaludku. V práci se najednou začaly šířit polopravdy. Že jsem si prémie vyprosila, že jsem se šéfovi vnucovala, že jsem to měla domluvené.
Bylo zvláštní sledovat, jak se lidé, které jsem považovala za přátele, mění. Z obědů ve skupině se staly obědy beze mě. Z úsměvů pokývnutí hlavou. Cítila jsem se, jako bych udělala něco zakázaného, i když jsem jen dělala svoji práci dobře.
Zkoušela jsem s nimi mluvit. Říct, že jsem o prémiích nevěděla předem, že to bylo rozhodnutí šéfa, ne moje zásluha. Ale čím víc jsem vysvětlovala, tím víc to působilo, že se obhajuju. A oni o to nestáli. Potřebovali mít viníka a tím jsem byla já.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že v některých kolektivech se úspěch prostě neodpouští. Že lidé raději vidí, když se ostatním nedaří, než aby se těšili z cizího úspěchu. A že je mnohem snazší stát bokem než stát si za tím, že jste něco dokázali.
Šéf se tvářil, že nic nevidí. Možná to i věděl, ale nechtěl zasahovat. Měla jsem chuť mu říct, že jeho odměna mě stála kolektiv, ale přišlo mi to zbytečné. Místo toho jsem se stáhla. Dělala jsem si svou práci, mluvila jen, když bylo potřeba.
Jenže ticho dokáže být horší než otevřený konflikt. Každý den jsem přicházela s těžším pocitem. Po pár týdnech jsem přestala mít chuť tam chodit vůbec. Když člověk tráví v práci většinu dne, nemůže žít s tím, že ho tam ostatní ignorují.
Začala jsem přemýšlet, jestli jsem neměla ty prémie odmítnout. Jenže proč bych měla? Odměna byla spravedlivá, nešlo o žádnou protekci. Přesto mě ten pocit viny nahlodával. Místo radosti jsem cítila hořkost.
Jednou odpoledne jsem se přistihla, že se vyhýbám pohledu do očí vlastním kolegům. A došlo mi, že už to nejsem já. Že jsem kvůli jednomu momentu uznání přišla o sebevědomí, vztahy i chuť do práce.
Po několika měsících jsem se rozhodla odejít. Bez hádek, bez vysvětlování. Jen jsem odevzdala výpověď a cítila úlevu. Byla to těžká lekce, ale naučila mě něco zásadního – že ne všichni chtějí, abyste byli úspěšní.
Dnes pracuju jinde. V menším týmu, kde si lidé váží práce druhých. Když někdo dostane pochvalu nebo odměnu, ostatní mu opravdu pogratulují. A já vím, že jsem tehdy neudělala nic špatně. Jen jsem se ocitla mezi lidmi, kteří mě prostě nedokázali snést, když se mi dařilo.
Někdy je lepší přijít o práci než o klid duše. Protože peníze přijdou a odejdou, ale ten pocit, že vás vlastní kolegové zradili, ten zůstane dlouho.
