Článek
Šéf ale přišel ke stolu s tím, že mě potřebuje ještě po směně. Nepůsobilo to jako běžné pracovně nutné setkání. Jeho hlas byl klidný, skoro až opatrný, a to ve mně vyvolalo zvláštní neklid. Tehdy jsem ještě netušila, že to, co mi chce říct, mi převrátí celý zbytek dne naruby. Když jsem za ním vešla do kanceláře, měla jsem pocit, jako bych vstoupila do úplně jiné atmosféry.
Obvykle tam panoval nepořádek v papírech, bzučící tiskárna a věčný chaos, jenže tentokrát bylo nezvykle uklizeno a ticho bylo skoro nepříjemné. Posadil se, dlouho se díval do stolu a nakonec mě požádal, abych si sedla. Připadalo mi to zbytečně formální, skoro až děsivé. Měla jsem chuť říct, že mě doma čeká dítě, ale něco mi říkalo, že tohle si prostě musím vyslechnout.
Vysvětloval, že si všiml, jak jsem poslední týdny nervózní. Prý chodím unavená, vyčerpaná a působím jako člověk, který se snaží něco přede všemi ukrývat. Překvapilo mě, že to viděl. V práci jsem se snažila držet masku a tvářit se, že se nic neděje. Říkala jsem mu, že je to jen únava z běžného shonu, jenže on věděl své. Podíval se na mě způsobem, kterého jsem se opravdu lekla. Jako by tušil mnohem víc, než jsem sama připouštěla.
Když začal mluvit o tom, že slyšel zvýšené hlasy na chodbě a že se ke mně nedávno donesla poznámka kolegy, která mě viditelně rozhodila, bylo mi jasné, že se nejedná o běžný rozhovor o výsledcích nebo plánech. V práci totiž propukly drby, které mě zasáhly víc, než bych si kdy přiznala. Šlo o domněnku, že mám rozdrcený osobní život, a někteří kolegové si z toho udělali zábavu. Všichni o mně věděli víc než já sama, aspoň podle toho, jak o mně mluvili.
Šéf začal být osobnější, než mi bylo příjemné. Řekl mi, že není hluchý ani slepý. Viděl, že chodím později, protože se doma zdržím hádkami s partnerem. Všiml si, že často odcházím telefonovat na chodbu a vracím se se zarudlýma očima. Věděl dokonce i to, že jsem si před časem hledala krátkodobé brigády, protože jsem si nebyla jistá, zda si sama utáhnu nájem. V tu chvíli jsem měla pocit, že mě někdo svlékl donaha. Netušila jsem, že tohle sleduje. Myslela jsem, že stojím v práci v pozadí, tichá a nenápadná, ale on viděl úplně všechno.
Nakonec řekl větu, kterou jsem nečekala. Prý se bojí, že se mi něco děje, a pokud ano, chce mi pomoct. Nabídl mi kratší úvazek, kdybych potřebovala víc času doma. Nabídl možnost pracovat z domova. Dokonce řekl, že pokud se potýkám s domácím tlakem nebo strachem, firma má možnost nabídnout mi odbornou pomoc. Měla jsem pocit, že sedím někde úplně jinde. Ne u šéfa, ale u člověka, který má víc lidskosti, než jsem mu kdy přisuzovala.
Zásadní moment přišel, když mi řekl, že se bojí jedné jediné věci. Že bych mohla jednoho dne prostě nepřijít a stát se jen jménem v evidenci. Věděl, jak vypadá vyhoření a jak nenápadně se dokáže vplížit do života člověka, který se snaží všechno zvládnout sám. V jeho hlasu jsem poprvé slyšela upřímný strach.
Domů jsem odcházela s úplně jiným pocitem, než s jakým jsem do kanceláře vešla. Šok nepřešel ani po cestě domů. Nečekala jsem, že zrovna on bude ten, kdo mi nastaví zrcadlo. Nečekala jsem, že někdo uvidí, jak hluboko jsem klesla, a hlavně jsem nečekala, že mi někdo nabídne pomoc. Možná jsem si o ni měla říct už dávno. A možná právě tenhle rozhovor byl první krok k tomu, abych si uvědomila, že člověk nemusí všechno zvládnout sám, i když si to dlouho myslí.
