Článek
Působil mile, slušně, byl spíš tichý typ. Všichni jsme si říkali, že to možná nebude tak zlé, i když jsme se bály, že s mužem ve vedení se atmosféra změní. Zpočátku to vypadalo dobře. Přinesl pár nových nápadů, byl vstřícný, nabízel pomoc a měl přehled. Jednoho dne si ale všiml, že kolegyně Petra, co sedí naproti mně je bledší než obvykle.
Prý vypadá unaveně, že by měla jít domů. Bylo pondělí dopoledne, práce nebylo moc, tak jsme se tomu nikdo nedivil. Jenže když ji poslal domů i další týden, a zase s tím, že vypadá unaveně, začalo nám to připadat zvláštní.
Petra byla z těch, které se nikdy nevzdávají. Přišla i s horečkou, aby nekomplikovala ostatním směny. A teď, najednou, ji šéf posílá domů jen proto, že prý vypadá špatně. Ona to brala v klidu, usmála se a odešla. Ale po pár dnech bylo znát, že ji to trápí. Seděla tiše, málo mluvila a začala se objevovat v práci méně často.
Jednou jsme spolu šly na oběd. Byla nervózní, dívala se kolem sebe, jestli nás někdo neslyší. A pak řekla něco, co mi zůstalo v hlavě dodnes. Prý ji šéf požádal, aby se trochu „víc starala o vzhled“. Že prý když mluví se zákazníky, měla by působit reprezentativněji. Byla z toho v šoku. Vysvětlovala mu, že chodí do práce upravená, že nikdy nedorazila neučesaná nebo neupravená. Jenže on jí naznačil, že působí unaveně a že by třeba mohla nosit víc make-upu nebo jiné oblečení.
Když to říkala, měla slzy v očích. A já v sobě cítila směs vzteku a bezmoci. Vždyť Petra byla jedna z nejpoctivějších a nejspolehlivějších kolegyň, jaké jsme kdy měli. Práci zvládala perfektně, nikdy si nestěžovala, nikdy neudělala zbytečnou chybu. Jenže po návratu nového šéfa se z ní najednou stala „unavená žena“, kterou bylo třeba posílat domů.
Zpočátku jsme si říkaly, že to možná přehání. Ale když se to opakovalo, začalo to být nepřehlédnutelné. Posílal ji domů i ve dnech, kdy vypadala úplně v pořádku. Stačilo, že měla tmavší kruhy pod očima nebo že si nenasadila rtěnku. Jednou jsem slyšela, jak jí šeptá, že „by měla víc dbát o sebe, aby působila lépe“. V tu chvíli jsem pochopila, že to není o žádné únavě, ale o jeho představě, jak má žena vypadat.
Petra se bránila. Šla za ním a slušně mu řekla, že se necítí komfortně, když ji hodnotí podle vzhledu. Odpověděl jí, že to myslí dobře, že to není kritika, jen rada, aby „nepůsobila zanedbaně“. A právě v tu chvíli se v ní něco zlomilo. Od té doby chodila do práce s napjatým úsměvem, snažila se přizpůsobit. Koupila si nové šaty, změnila účes, začala vstávat o hodinu dřív, aby se stihla nalíčit. A stejně to nepomohlo.
Jednoho rána přišla, sedla si ke stolu a po pár minutách ji zase poslal domů. Prý „vypadá, že potřebuje odpočinek“. Byla zničená. Nešlo už o únavu, šlo o ponížení. Když odešla, bylo v kanceláři ticho. Všichni jsme věděli, že se děje něco špatného, ale nikdo si netroufl zasáhnout.
O pár dní později už Petra nepřišla. Napsala nám zprávu, že dává výpověď. Že na to nemá sílu. Že se nechce každý den bát, jestli vypadá dost dobře na to, aby mohla zůstat v práci.
Když jsem šla odevzdat její věci, potkala jsem šéfa. Choval se, jako by se nic nestalo. Na otázku, jestli o její výpovědi ví, jen pokrčil rameny a řekl, že „to tak asi bude lepší“. A mně došlo, že celou dobu věděl, co dělá. Jen se to snažil zamaskovat slovy o únavě.
Petra si našla práci jinde. Občas si napíšeme. Prý se jí daří lépe, má tam klid a nikdo ji neposílá domů kvůli kruhům pod očima. Ale pořád je na ní znát, že ji to poznamenalo. Sebevědomí, které si roky budovala, se sesypalo během pár týdnů. A mně došlo, jak málo stačí k tomu, aby někdo zneužil svou pozici. Stačí pár vět, které vypadají jako zájem o druhého, ale ve skutečnosti jsou jen způsobem, jak člověka zlomit.
Od té doby se na podobné situace dívám jinak. Když někdo v práci řekne, že někdo vypadá unaveně, už se neusměju. Protože vím, že za tím může být mnohem víc než jen nevinná poznámka.
Petru jsem naposledy viděla před měsícem. Usmála se, vypadala spokojeně a řekla, že teď pracuje v malé firmě, kde si lidí váží. Ale v očích jí zůstal stín. Takový, který zůstane, když vás někdo poníží, a vy s tím už nikdy nechcete mít nic společného.
Když si na to vzpomenu, cítím pořád stejný vztek jako tehdy. Protože žádná žena by neměla být posílána domů jen proto, že se někomu nelíbí, jak vypadá. A žádný šéf by neměl mít moc rozhodovat o tom, kdo „vypadá unaveně“.
