Článek
Pracuju v malé firmě na okraji Brna. Není to nic výjimečného, pár lidí v kanceláři, pár venku v terénu, a náš šéf, který všechno ví nejlíp. Vždycky mluvil o tom, jak je důležité, že držíme při sobě, že jsme „jeden tým“. Pracovní morálka, odpovědnost, loajalita. To všechno opakoval skoro každý den. A já mu věřila, stejně jako většina z nás.
Jenže poslední rok se všechno změnilo. Zákazníků ubylo, zakázky se zpožďovaly a atmosféra v kanceláři houstla. Každý se bál o práci. Když jsme se na poradě zeptali, jestli bude aspoň malá prémie nebo zvýšení platu, jen mávl rukou. „Teď to opravdu nejde, buďte rádi, že máme vůbec z čeho vyplácet mzdy.“
Peníze mi nikdy nezbývaly. Měla jsem nájem, jídlo, dopravu a pár drobností. Každý měsíc jsem se modlila, aby se nic nepokazilo. Žádná rozbitá pračka, žádný zub. Přitom jsem pracovala poctivě, nikdy jsem nepřišla pozdě, brala jsem směny navíc a pomáhala i kolegům. Místo vděku jsem ale slyšela pořád jen to samé, „krize, inflace, náklady, chápejte.“
Když jsem pak slyšela, že šéf jede na služební cestu, ani mě to nepřekvapilo. Vždycky mluvil o tom, jak musí osobně dohlížet na obchodní partnery. „Obětovávám se pro firmu,“ říkal. A my měli pocit, že dělá všechno proto, abychom vůbec měli práci. Jenže tentokrát to bylo jinak.
Byl pátek odpoledne a já šla z práce o něco dřív, protože jsem měla u zubaře. Když jsem vyšla ven, všimla jsem si, že na parkovišti stojí šéfovo auto. Jenže podle jeho slov měl být už od rána na cestě. Bylo mi to divné, ale neřešila jsem to. Až do chvíle, kdy jsem ho o pár hodin později potkala znovu. Ne v kanceláři, ne v práci, ale v centru města.
Stála jsem na zastávce a najednou vidím, jak si to jeho auto točí směrem k hotelu. Zvědavost mi nedala, tak jsem se podívala blíž. A tam on, vysmátý, v obleku, jak vystupuje s mladou ženou, kterou jsem nikdy neviděla. Měli kufry, smáli se, ona ho chytla za ruku. Nasedli do výtahu, evidentně měli rezervaci.
Nechápala jsem to. Před týdnem nám říkal, že se bude muset propouštět, že situace je vážná. Že musíme oželet i vánoční bonus. A teď ho vidím, jak odjíždí na víkend do luxusního hotelu, kde noc stojí víc než můj týdenní plat. Možná by mi to bylo jedno, kdyby s námi jednal fér. Kdyby přiznal, že se má dobře, ale my musíme trochu přitlačit. Jenže on hrál divadlo. A já v něm byla kompars.
Když se po víkendu vrátil, byl odpočatý a usměvavý. Vykládal, že jednání dopadlo skvěle a že se firma snad brzy postaví na nohy. Jenže já už jsem věděla, že žádné jednání neproběhlo. Na hotelových stránkách jsem si našla fotografie i ceník. A poznala jsem i tu ženu. Slečna, kterou si nedávno přijal do marketingu.
Dlouho jsem přemýšlela, jestli mu to mám říct. Nebo aspoň kolegům. Ale pak jsem si uvědomila, že to nic nezmění. Firma byla jeho, všechno bylo psané na něj. Mohl si dělat, co chtěl. My ostatní jsme byli jen figurky, které se musí tvářit vděčně.
Jenže něco se ve mně zlomilo. Přestala jsem dělat přesčasy, začala jsem odcházet přesně po pracovní době a nebrala práci domů. Najednou mi došlo, že můj čas má hodnotu. Že pokud ho budu dál dávat někomu, kdo si váží jen svého pohodlí, nikdy se nikam neposunu.
Začala jsem si hledat jinou práci. Nebylo to snadné, trh byl plný lidí, kteří měli podobné zkušenosti. Ale po pár týdnech jsem našla místo v menší firmě, kde mi už při pohovoru řekli, že si zaměstnanců váží. A skutečně, už po zkušební době mi nabídli vyšší plat než jsem měla dřív, bez toho, abych o něj musela prosit.
Když jsem odcházela, šéf se tvářil překvapeně. Ptál se, proč odcházím, prý jsme přece „tým“. Usmála jsem se a jen řekla, že jsem se rozhodla dát šanci někomu, kdo si váží lidí, ne jen jejich práce. Nic víc jsem dodat nemusela.
Dnes, s odstupem několika měsíců, jsem za tu náhodu vděčná. Kdybych ho tehdy neviděla, možná bych tam dřela dodnes a čekala na sliby, které by se nikdy nesplnily. Teď vím, že i když člověk nemůže hned změnit svět, může změnit to, komu dává svůj čas a úsilí. A někdy to stačí k tomu, aby se mu konečně začalo dýchat.
