Článek
Nebylo tam nic zvláštního. Administrativní pozice, práce v kanceláři, základní agenda, papírování, komunikace s klienty. Zkrátka nic, co by člověk nezvládl s maturitou a trochou praxe. Řekla jsem si, že tohle by mohla být slušná příležitost, stabilní místo, žádná přehnaná zodpovědnost, žádné dlouhé směny. Prostě klasika, u které čekáte odpovídající plat a normální podmínky.
Napsala jsem jim životopis, poslala motivační dopis a za pár dní přišla pozvánka na pohovor. Brala jsem to jako dobré znamení. Evidentně jsem je zaujala. Vzala jsem si volno, připravila si základní informace o firmě, oblékla se tak akorát nic přehnaného, ale ani obyčejné džíny, prostě decentní oblečení, abych působila profesionálně. Dorazila jsem na místo a všechno zatím vypadalo dobře. Recepce, příjemné prostory, lidé, co se usmívali. Přijala mě paní z personalistiky a odvedla mě do menší zasedačky, kde už čekal ještě jeden muž, zřejmě nadřízený. Nabídli mi vodu, zeptali se na základní věci, chvíli jsme si povídali.
První část působila naprosto normálně. Otázky o zkušenostech, jak zvládám práci s počítačem, jestli umím komunikovat s lidmi, jak si organizuji čas. Nic, co by člověk nečekal. Jenže pak se začalo ukazovat, že to celé nebude tak jednoduché. Když přišla řeč na pracovní dobu, zarazila jsem se. Bylo mi řečeno, že oficiálně půjde o osm hodin denně, ale ve skutečnosti se prý často zůstává déle, protože je nutné „dokončit práci“. Na dotaz, zda se tyto přesčasy platí, jsem dostala vyhýbavou odpověď, že se to bere jako součást loajality k firmě a že přece „každý rozumný člověk“ chápe, že když se něco nestihne, musí se to dodělat.
V tu chvíli jsem ještě přimhouřila oči, i když mě to začalo dráždit. Jenže to nebylo všechno. Když přišla řeč na plat, myslela jsem, že jsem špatně slyšela. Nabídli mi částku 25 tisíc, která by nestačila ani na nájem v menším bytě, natož na normální život. Bylo to pod hranicí toho, co dnes vydělává pokladní v supermarketu. A to jsem měla sedět v kanceláři, nést zodpovědnost, zvládat administrativu, komunikovat se zákazníky a být k dispozici klidně i večer. Čekala jsem férovou nabídku, ne almužnu. Přitom v inzerátu psali, že nabízejí „konkurenceschopné ohodnocení“. No, pokud tomu tak říkají, pak asi žijeme každý v jiné realitě.
Nadřízený se na mě přitom díval stylem, jako by mi dělal laskavost, že mě tam vůbec pozval. Zdůrazňoval, jak je důležité, aby člověk ukázal, že na sobě umí zapracovat, že musí být skromný a že loajalita je důležitější než peníze. A že když vydržím, jednou se to jistě projeví i na výplatě. Znělo to jako z jiné doby, jako by mě chtěl přesvědčit, že mám být ráda, že mi vůbec někdo nabídne místo, a peníze přece nejsou všechno. Jenže já nežiju z dobrých pocitů, ale z účtů, které každý měsíc přistanou ve schránce.
Aby toho nebylo málo, začali se vyptávat i na věci, které mi přišly úplně nevhodné. Jestli plánuju rodinu, jak často bývám nemocná, kolik hodin týdně se věnuji domácnosti. Připadalo mi to spíš jako výslech než seriózní pracovní pohovor. Snažila jsem se odpovídat zdvořile, ale uvnitř jsem cítila, jak se ve mně vaří krev. Bylo jasné, že pro ně hledají spíš někoho, koho budou moct tlačit, než zaměstnance, kterého si budou vážit.
Když jsem odcházela, cítila jsem směs zklamání a vzteku. Myslela jsem si, že jdu na obyčejnou administrativní pozici s normální mzdou a podmínkami, a místo toho mi nabídli práci skoro za minimální mzdu s očekáváním, že budu dřít od rána do večera. Připadalo mi to, jako by si z lidí dělali legraci. Kdyby takovou nabídku dali někomu, kdo je zoufale bez práce, možná by to vzal. Ale je správné, aby firmy zneužívaly zoufalství lidí?
Cestou domů jsem přemýšlela, kam jsme se to dostali. Všude slyšíme o růstu mezd, o tom, jak si firmy váží zaměstnanců, ale realita je úplně jiná. Papírově se to možná vyjímá hezky, statistiky zní optimisticky, ale konkrétní zkušenost ukazuje pravý opak. Člověk jde na pohovor, věří, že najde slušné zaměstnání, a místo toho zjistí, že má dělat skoro zadarmo a ještě být vděčný.
Když jsem to pak vyprávěla doma, partner se jen chytal za hlavu. Říkal, že kdyby něco takového slyšel on, otočí se ve dveřích a ani si nesedne. Já jsem tam seděla celou hodinu, abych jim dala šanci vysvětlit, co přesně mi nabízejí. Ale vlastně jsem jen ztrácela čas. Utvrdilo mě to v jediné věci, že člověk se nesmí nechat zviklat líbivými inzeráty, které slibují hory doly. Realita bývá totiž úplně jiná. A taky v tom, že pokud se necháme tlačit do kouta a budeme brát práci za směšné peníze, nic se nezmění. Firmy se nezlepší samy od sebe. Jediná možnost je umět říct ne.
Odcházela jsem s pocitem, že jsem sice žádnou práci nezískala, ale aspoň jsem si uchovala důstojnost. A i když mě to celé odrovnalo, řekla jsem si, že je lepší jít domů s prázdnou než s pocitem, že jsem se nechala koupit za pár korun.
