Článek
Znám tam všechny, i jejich úsměvy, i to, že si pamatují, že cukr nechci. Bývalo to místo, kde jsem si na pár minut odpočinula od světa. Jenže dnes to bylo jiné. Když jsem vešla, bylo tam prázdno. Hudba hrála tiše, kávovar syčel a za pultem stál mladý kluk, kterého jsem tam ještě nikdy neviděla.
Nový barista, napadlo mě. Měl takový ten výraz, který mají lidé, co se teprve zaučují. Soustředěný, lehce nervózní, ale přesto snaživý. Usmála jsem se na něj a objednala si jako vždy. Jenže když promluvil, zůstala jsem stát. Jeho hlas jsem poznala okamžitě.
Trvalo mi jen pár vteřin, než mi došlo, odkud ho znám. Nebylo to z práce ani ze školy. Ten hlas jsem slyšela večer, když jsem se vracela domů z metra. Tehdy za mnou šel neznámý muž a mluvil. Napřed klidně, pak čím dál víc nepříjemně. Chtěl vědět, kam jdu, proč nejdu pomaleji, a že by se rád „jen prošel se mnou“. Ten hlas se mi tehdy vryl do paměti tak hluboko, že mě ještě několik nocí budil ze spaní.
A teď stál přede mnou. V bílé zástěře s logem mé oblíbené kavárny, s úsměvem, který se snažil působit přátelsky. Na chvíli jsem zůstala stát, neschopná slova. On mě zjevně nepoznal. Nebo to alespoň nedal najevo. Zeptal se, jestli to bude s sebou, nebo na místě.
Srdce mi bušilo tak, že jsem skoro neslyšela vlastní odpověď. Všechno ve mně křičelo, že mám odejít. Že tu nechci být. Jenže část mě se snažila být racionální. Vždyť to může být jen shoda okolností. Možná ten večer nebyl on. Možná si to všechno jen pletu.
Ale ten tón. Ten způsob, jakým řekl „mějte hezký den“. Ten jsem si pamatovala přesně. Vzala jsem hrnek, podívala se na něj a najednou jsem věděla, že tu kávu prostě nechci. Že nechci sedět u okna a dělat, jako že se nic neděje. Položila jsem hrnek zpátky na pult, poděkovala a vyšla ven.
Na chodníku jsem se musela zastavit, abych popadla dech. Bylo zvláštní, jak mi obyčejná situace dokázala připomenout strach, který jsem se snažila zapomenout. Ten večer jsem sice domů došla v pořádku, ale od té doby jsem se naučila měnit trasy, kontrolovat, kdo jde za mnou, a mít klíče připravené v ruce ještě předtím, než dojdu ke dveřím.
Nikdy jsem o tom nikomu neřekla. Zdálo se mi zbytečné vyvolávat paniku kvůli něčemu, co „se vlastně nestalo“. Jenže když jsem ho teď viděla, všechny ty pocity se vrátily. Cítila jsem se směšně. Jako někdo, kdo si nechá zkazit den kvůli obyčejné náhodě. Ale pak jsem si uvědomila, že to není náhoda, že tělo si pamatuje, co mozek nechce. Že instinkt ví, kdy se necítíš v bezpečí. A že to, že jsem odešla, není slabost. Je to jen způsob, jak se chránit.
Sedla jsem si na lavičku před kavárnou, dívala se na lidi, kteří šli dovnitř a ven, a snažila se uklidnit. Možná jsem to opravdu přehnala. Ale nemohla jsem se donutit vrátit. Ne ten den. Když jsem se večer vracela domů, dívala jsem se do výkladů a přemýšlela, kolik podobných okamžiků asi lidé zažívají každý den. Těch, kdy se navenek nic nestane, ale uvnitř se něco zlomí.
Na druhý den jsem šla jinudy. A místo té kavárny jsem si koupila kávu v bistru o pár ulic dál. Nebyla tak dobrá, ale cítila jsem se klidněji. Dnes už je to pár týdnů a do té původní kavárny jsem se nevrátila. Možná jednou, až tam bude jiný personál. Nebo možná už nikdy. Je zvláštní, jak se místo, které jsme měli rádi, může během vteřiny změnit v prostor, kde nechceme být.
A jak jeden hlas dokáže probudit všechno, co jsme se snažili nechat za sebou. Nevím, jestli to byl skutečně on. Možná ne. Ale ta jistota, že bych tam musela zůstat a tvářit se, že je všechno v pořádku, by mě tížila víc než ztracený hrnek kávy. A tak jsem ten den odešla bez ní. A vlastně poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem udělala správnou věc.
