Článek
Až do dne, kdy si ode mě soused poprvé půjčil sekačku. Nejdřív jsem o tom ani nepřemýšlel. Přišel, že mu jeho dosloužila, a že potřebuje posekat trávu, než začne pršet. Byl jsem zrovna doma, tak jsem mu ji s klidem podal. „Vrátím ti ji zítra, neboj,“ řekl a já jen kývl. Co by se taky mohlo stát, že?
Dny ubíhaly a soused se neozýval. Nechtěl jsem působit nedůvěřivě, tak jsem čekal. Po týdnu jsem ho potkal u popelnic a jen tak mimochodem se zeptal, jak se sekačka drží. Odpověděl, že skvěle, že „je to dělo“ a že si ji ještě nechá, dokud neskončí celé léto. V tu chvíli mi zatrnulo. Nešlo ani tak o tu sekačku, jako o ten tón, jako by mu najednou patřila.
Další dny jsem ho vídal, jak s ní jezdí po zahradě, a mně se pomalu vařila krev. Ale znáš to, člověk si říká, že to nemá řešit. Že to je jen soused, že se nebudeme kvůli trávě hádat. Jenže když po dvou měsících začal sekat i jiným lidem za pár stovek, došlo mi, že z mé sekačky udělal svůj podnikatelský plán.
Nakonec jsem za ním zašel. Snažil jsem se mluvit klidně. Řekl jsem mu, že bych si ji chtěl vzít zpátky, protože ji potřebuju. Jen se usmál a odpověděl, že zrovna včera „trochu vázla“ a že ji musí rozebrat, protože prý klepe motor. Když mi ji konečně po týdnu přinesl, nevěřil jsem vlastním očím.
Sekačka byla zablácená, plast na boku prasklý a nůž úplně otupený. Olej z ní kapal jak z děravého kýble. V tu chvíli jsem si jen sedl na schod a díval se na ten vrak. Nešlo o peníze. Šlo o princip. Měl jsem pocit, že mě někdo okradl, i když jsem mu to dal dobrovolně. A ještě s úsměvem.
Od té doby už si soused nic nepůjčuje. Ne proto, že by se přestal ptát, ale protože jsem se naučil říkat ne. Trvalo mi to, ale pochopil jsem, že laskavost není o tom, nechat si všechno líbit. Dnes mám novou sekačku, a když ji vidím stát v kůlně, mám zvláštní pocit klidu.
Ne proto, že bych se bál o věci, ale protože jsem si uvědomil, že i v těch nejmenších situacích se ukáže, kdo vedle tebe opravdu bydlí. Někdy člověk přijde o věc, aby prozřel. Mně stačilo pár litrů benzínu, kus plastu a jedno sousedské „neboj“. Od té doby vím, že důvěra je cennější než jakákoli sekačka.
