Článek
Takové malé retro potěšení. Ačkoli jsem je sám neodebíral, soused odvedle ano. Předplatné měl snad na všechny možné deníky a každý den mu do schránky nebo ke dveřím přistály hned dva tři výtisky. Nikdy jsem to neřešil. Až do dne, kdy jsem se dozvěděl, že jsem zloděj.
Začalo to nenápadně. Jedno ráno jsem míjel souseda, když zrovna procházel chodbou, koukal do schránky a láteřil. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost, ale pak si všiml mě a jen tak mezi řečí utrousil, jestli jsem si nevšiml, že mu už pár dní mizí noviny. Řekl jsem, že ne, ale jeho pohled jako by říkal něco jiného. Takový ten zvláštní úšklebek, který vypadá jako úsměv, ale cítíte v něm podezření. Nevěnoval jsem tomu víc pozornosti, až do chvíle, než se situace opakovala, podruhé, potřetí už s lehce výhrůžným podtónem. Tentokrát padla i poznámka, že „někdo si asi myslí, že ušetří na předplatném, když si půjčí cizí noviny“. To už mě zvedlo ze židle.
Přemýšlel jsem, jak na to reagovat. Nechtěl jsem být konfliktní, ale na druhou stranu, proč bych měl mlčet, když mě někdo podezřívá z něčeho, co jsem rozhodně neudělal? Uvažoval jsem, že ho konfrontuju, ale pak jsem si řekl, že to radši nechám být. Soused je typ člověka, který má vždycky pravdu a diskuse s ním je jako mluvit do zdi. Ale uvnitř mě to hlodalo. A s každým dalším dnem, kdy mě potkal na chodbě a jen mlčky pokývl, jsem měl pocit, že ve vzduchu visí jakási nevyslovená obžaloba.
Napětí rostlo. Dokonce jsem začal uvažovat, že bych si pořídil vlastní výtisk jen proto, abych dokázal, že ho nekradu jemu. Až tak daleko to došlo. Každý můj krok po chodbě jako by někdo pozoroval, každé zaklepání dveří jako by znamenalo výslech. A přitom šlo jen o pár listů potištěného papíru. Ale soused si na to zřejmě potrpěl. Možná měl pocit, že ho okrádám nejen o noviny, ale o informace, o ráno, o princip.
A pak přišel zlom. Jednoho rána jsem si vyšel ven, zapálil si kávu a sedl si na lavičku před domem. O pár metrů dál stál soused, s rukama v bok, pozoroval trávník a kroutil hlavou. Přiznám se, že jsem se mu chtěl vyhnout, ale pak mě zaujalo, co se děje a tak jsem tam zůstal. Soused najednou zvedl hlas a začal volat na svého psa, který pobíhal opodál. Byl to takový malý špic, nic, co by vzbuzovalo respekt, ale prý měl občas tendence něco „lovit“. A toho rána skutečně cosi ulovil. Až to souseda málem položilo.
Pes se totiž znenadání vynořil zpoza keře, s novinami v tlamě. Vítězně s nimi kráčel ke dveřím a šťastně vrtěl ocasem, jako by právě zachránil rodinu před požárem. Soused na něj zíral v naprostém šoku. Přiběhl k němu, sebral mu zmuchlaný výtisk z tlamy a začal ho prohlížet. Pak se podíval na mě a bylo mu všechno jasné. Neřekl nic. Jen tak tam stál s těmi oslintanými novinami a bylo vidět, že se snaží pochopit, jak dlouho ho jeho vlastní pes tahal za nos.
Přiznám se, že jsem měl chuť se zasmát. Ale neudělal jsem to. Jen jsem se zvedl, pomalu došel k němu a s ledovým klidem pronesl: „Tak to máme vyřešené, ne?“ Neodpověděl. Jen přikývl a bez dalšího slova zmizel i se psem za dveřmi.
Od té doby už mě z krádeže nikdo neobvinil. Noviny se mu vracely, i když občas trochu pokousané. Soused se začal víc starat o to, kde jeho pes ráno běhá, a mně se zase trochu lépe chodí po chodbě. Nikdy se mi neomluvil. Nečekal jsem to. Ale od té chvíle mi občas přikývne s úsměvem, ne už tím křivým. A to mi vlastně stačí.
Na celém tom příběhu mě nejvíc zarazilo, jak snadno lidé začnou někoho podezřívat, když si myslí, že mají důkaz. A jak málo jim stačí k tomu, aby uvěřili, že jsou v právu. Bez ptaní, bez vysvětlení, bez hledání jiných možností. Prostě si něco myslí a zbytek si domyslí. A nejhorší je, že se to děje pořád. V malém i ve velkém. Až mě někdy děsí, co všechno si o sobě lidé navzájem šeptají za zavřenými dveřmi. Stačí jeden pes, jeden zmuchlaný výtisk, a najednou jste zloděj.
