Článek
Pohled přes plot
Zpočátku jsem si ničeho nevšiml. Jen občasné pohledy, šeptání, když jsem procházel kolem. Jedna sousedka se dokonce několikrát pokřižovala, když jsem kolem ní šel s kapucí na hlavě. Později jsem zaslechl, že si myslí, že jsem kriminálník, co se schovává před policií. Jiní prý tvrdili, že jsem nemocný, nebo že snad dělám nějaké divné věci v noci, protože se mi často svítilo do pozdních hodin.
Nejvíc mě ale zarazilo, když ke mně přestaly chodit děti ze sousedství, které si dřív rády hrávaly s mým psem. Rodiče jim to zakázali. Došlo mi, že mě mají za podivína, kterého se raději vyhýbat. Bolelo mě to, ale nechtěl jsem se obhajovat. Lidé si stejně vždycky udělají názor sami.
Starý dům a noví lidé
Když jsem se do té čtvrti přistěhoval, dům byl ve špatném stavu. Opravil jsem střechu, vyměnil okna a postupně dal dohromady i zahradu. Všechno jsem dělal sám po večerech, po práci. Možná i proto si sousedé mysleli, že jsem samotář, který s nikým nechce nic mít. Jenže já jsem prostě nepotřeboval, aby mě někdo litoval nebo se vyptával, proč žiju sám.
Bylo to pár let po rozvodu. Potřeboval jsem ticho. A ten dům mi ho dal. Jenže to lidé neviděli. Viděli jen muže, co se s nikým nebaví a večer tahá těžké pytle ze sklepa. Netušili, že jsou plné starých knih, které jsem zachraňoval z jedné rušené knihovny.
Den, kdy se všechno změnilo
Jednoho dne přijela do ulice televize. To už jsem pár měsíců pomáhal s projektem pro dětskou onkologii. Sháněli jsme knihy a peníze na malou nemocniční knihovnu, aby děti měly co číst během léčby. Nechtěl jsem o tom nikomu říkat, prostě jsem dělal, co jsem považoval za správné. Jenže redaktorka, která o tom dělala reportáž, přišla i ke mně, protože jsem byl hlavní organizátor.
V ten den stáli všichni sousedé před svými domy a sledovali, jak u mě zastavuje štáb. Viděli, jak kameraman natáčí knihy, které jsem měl rozložené po celé zahradě, jak si děti vybírají pohádky a jak mi podávají děkovné dopisy z nemocnice. Najednou bylo ticho. Žádné posměšky, žádné šeptání.
Nový pohled na starého souseda
Od té doby se mnohé změnilo. Sousedi se začali zdravit, někteří mi nabídli pomoc s opravami, jiní se chtěli zapojit do sbírky. Dokonce i ta paní, co se dřív křižovala, mi jednou přinesla domácí koláč a omluvila se, že mě špatně odhadla. Bylo to zvláštní. Nepotřeboval jsem uznání, ale potěšilo mě, že konečně vidí, kdo opravdu jsem.
Dnes už mě nikdo nepomlouvá. Vědí, že nejsem podivín, ale člověk, který se prostě uzavřel do sebe, protože měl za sebou těžké období. Občas se s někým zastavím na pár vět, občas přinesu dětem nové knížky. Zůstal jsem stejný, jen se už tolik neschovávám.
Naučil jsem se, že lidé často soudí podle toho, co vidí z dálky. A že někdy stačí málo, aby pochopili, že za tichým plotem může být víc dobroty, než by čekali.
Tomáš B., Plzeň
