Článek
Aspoň trochu vyjdu z domu, poznám nové tváře a nebudu zase celý víkend sedět sama. Vzala jsem si láhev vína, udělala salát a šla. Hned u branky mě přivítala sousedka z vedlejšího domu, která celé setkání organizovala.
Usmívala se, nabízela drink a hned mě zapojila do hovoru. Bylo to milé, i když jsem se cítila trochu nesvá. Znala jsem je jen od vidění, vždycky tak na pár slov u schránky nebo když jsme se potkali před domem. Nikdy dřív jsme spolu netrávili víc než pár minut.
Ze začátku to bylo příjemné. Seděli jsme kolem grilu, muži obraceli maso, ženy chystaly přílohy a děti pobíhaly po zahradě. Povídali jsme si o běžných věcech. O počasí, o práci, o tom, že letos roste tráva rychleji než jindy. Byla jsem ráda, že jsem přišla. Připadalo mi, že zapadám, že to konečně není jen formální sousedské přitakávání na chodbě.
Jenže pak se téma pomalu stočilo jinam. Nejprve nenápadně, jak to tak bývá, mezi řečí. Jeden z mužů začal mluvit o tom, že se do naší ulice má přistěhovat nová rodina. Prý z Ukrajiny. Řekl to s tónem, který se mi nelíbil, ale mlčela jsem. Myslela jsem si, že to rychle přejdou. Nepřešli.
Začaly padat poznámky. O tom, že „takových už tu bylo dost“, že „se to tady mění“, že „člověk už neví, komu má věřit“. Další soused se přidal a začal vyprávět historky, které zněly jako vytažené z internetových diskuzí. Všichni se smáli, někdo přihodil další historku, někdo jen přikyvoval. A já tam seděla, poslouchala a cítila, jak se mi dělá těžko od žaludku.
Snažila jsem se změnit téma, navrhla jsem, že bychom se mohli bavit o dovolených, o dětech, o čemkoli jiném. Ale nikdo mě moc neposlouchal. Po chvíli se někdo zasmál, že jsem asi moc citlivá, že si to beru osobně. A možná ano. Ale když slyšíte, jak lidé, se kterými byste rádi vycházeli, mluví o druhých s takovou nenávistí, těžko se dívá stranou.
V jednu chvíli se někdo zmínil i o „těch z paneláků“ a já pochopila, že se baví i o lidech jako jsem já. O těch, kteří nemají dům, dvorek a dvě auta. O těch, kteří chodí do práce a po večerech počítají, jestli jim zbyde něco na úspory. Mluvili o nás jako o jiném světě. O lidech, kteří „kazí sousedství“.
Dívala jsem se na ně a přemýšlela, jak snadno se promění atmosféra. Stačí pár vět, trochu vína, jeden přehnaně sebevědomý hlas a všechno, co bylo ještě před chvílí příjemné, se změní na dusno. Uvědomila jsem si, že s těmi lidmi vlastně nechci mít nic společného. Že ten smích, který z dálky zní vesele, může být ve skutečnosti plný pohrdání.
Pomalu jsem vstala. Někdo se mě ptal, kam jdu, jestli si dám ještě maso, ale já jen poděkovala a řekla, že musím domů. Cítila jsem, jak se mi stáhlo hrdlo. Nechtěla jsem dělat scénu, nechtěla jsem se hádat. Jen jsem potřebovala být pryč.
Když jsem zavřela za sebou branku, najednou jsem měla chuť se rozbrečet. Ne z hněvu, spíš ze smutku. Z toho, že lidi, kteří bydlí pár metrů ode mě, dokážou mluvit o druhých tak krutě. Přitom se ráno potkáváme, zdravíme se, přejeme si hezký den. A pak si o druhých vyprávíme, co všechno jsou zač.
Sedla jsem si na lavičku před domem, otevřela víno, které jsem přinesla, a dívala se na zapadající slunce. Přemýšlela jsem, jak snadno se člověk může ocitnout mezi lidmi, se kterými nechce sdílet ani stůl. A jak těžké je říct nahlas, že něco není v pořádku, když jste v menšině.
Od té doby se na sousedy dívám jinak. Když se potkáme u popelnic nebo na parkovišti, usměju se, ale uvnitř cítím odstup. Ne proto, že bych se cítila lepší. Ale protože vím, že bych jim nemohla věřit. A i když je mi občas líto, že to mezi námi nebude nikdy přátelské, jsem ráda, že jsem tehdy odešla.
Někdy stačí pár vět, aby se člověku otevřely oči. Myslela jsem si, že jdu jen na obyčejné grilování. Ale odcházela jsem s pocitem, že jsem viděla něco mnohem důležitějšího. A že ten klid, který mám sama doma, je pořád lepší než smích, za kterým se skrývá pohrdání.
