Článek
Bylo krásné odpoledne, tak stála s dalšími dvěma ženami z našeho vchodu a povídaly si. Už z dálky jsem slyšela svoje jméno a hned mi došlo, že se baví o mně. Jakmile mě zahlédla, otočila se a nahlas, aby to slyšeli všichni, prohodila: „Teda, ty se máš, s takovou kabelkou. To muselo stát majlant.“ Usmála jsem se, i když mi ten tón přišel spíš rýpavý než obdivný. Jenže ona pokračovala. „Já nevím, kde na to lidi berou. Já si nemůžu dovolit dát za kabelku půlku výplaty,“ dodala a přitom se na mě dívala způsobem, který mluvil za vše. V tu chvíli jsem cítila, jak na mě koukají ty dvě další, a nebylo to zrovna příjemné.
Upřímně, nejsem člověk, který by se předváděl. Tuhle kabelku mám ráda, to ano, ale rozhodně to není žádný luxusní kousek z Pařížské. Jenže než jsem stačila něco říct, sousedka se pustila do krátkého monologu o tom, jak si lidé kupují drahé věci jen proto, aby se ukázali, a jak by si to ona nikdy nedovolila. Bylo jasné, že mě do téhle škatulky právě zařadila, ačkoli nevěděla vůbec nic. Než jsem stihla otevřít pusu, už to působilo, jako kdybych se měla hájit. Stála jsem tam, poslouchala a cítila, jak se mi vaří krev.
Proč mají někteří lidé potřebu takhle veřejně řešit, co má kdo na sobě? Proč si automaticky myslí, že když někdo vlastní hezkou věc, musel za ni utratit půlku úspor? Kdybych já měla podezření, že někdo z mého okolí žije nad poměry, asi bych si to nechala pro sebe. Ona ale očividně chtěla, aby to slyšeli i ostatní. Možná to byl jen způsob, jak se před nimi sama zviditelnit nevím. Ale jisté je, že se jí to povedlo, protože všichni teď čekali, co odpovím.
Rozhodla jsem se neuhýbat a říct pravdu, protože jsem věděla, že je to i nejlepší způsob, jak to celé rychle ukončit. Tak jsem se usmála a klidně řekla: „Víš, tu kabelku jsem neplatila ani korunu. Dostala jsem ji od sestřenice, která ji už nenosila. Má butik, občas zůstane pár kousků ze starých kolekcí a ona je dává v rodině dál. Takže tahle je od ní. Jestli chceš, můžu ti dát kontakt, třeba by ti taky něco darovala.“
V tu chvíli se sousedce změnil výraz v obličeji. Bylo vidět, že jí to vzalo vítr z plachet. Chvilku tam stála, dívala se na mě, a pak jen pronesla: „Aha… tak to jsem nevěděla.“ Nic dalšího už neřekla, otočila se a s jakousi výmluvou, že musí domů, odešla. Zbylé dvě ženy se tvářily trochu rozpačitě, ale téma bylo mrtvé. Po pár větách se jejich řeč stočila jinam a já pokračovala domů.
Když jsem zavřela dveře od bytu, uvědomila jsem si, jak je zvláštní, že se lidé dokážou tak snadno dopustit nespravedlivého úsudku jen na základě toho, co vidí. Nepátrají po tom, jak se věci mají, ale raději si vytvoří vlastní příběh, který jim pasuje do jejich pohledu na svět. A často to není příběh lichotivý. Přitom by stačilo jediné. Zeptat se normálně a bez předsudků.
O pár dní později jsem tu sousedku potkala znovu, tentokrát sama, bez obecenstva. Pozdravila mě a chovala se, jako by se nic nestalo. Možná si uvědomila, že přestřelila, možná ne. Každopádně už se k tomu nevrátila a já jsem se rozhodla to taky nechat být. Nemám zájem živit zbytečné spory, ale taky si nemyslím, že je správné nechávat si všechno líbit. V ten den jsem byla ráda, že jsem zareagovala klidně, bez zbytečných emocí, a že jsem její řeči usekla faktem, který už nešlo nijak napadnout.
Na druhou stranu mě ale mrzí, že mezi lidmi často panuje závist a potřeba hodnotit ostatní podle věcí, které vlastní. Někdy mi přijde, že ať uděláte cokoli, vždy se najde někdo, kdo si to vyloží po svém. Kdybych měla obyčejnou tašku z řetězce, nikdo by si mě nevšiml. Ale protože ta kabelka vypadá draze, automaticky jsem pro některé „ta, co se má“. Přitom realita je úplně jiná.
Možná je to tím, že lidé mají pocit, že čím dražší věc, tím větší důvod ke komentáři. Jako by tím dokazovali, že oni sami jsou skromnější, rozumnější nebo chytřejší. Jenže ve skutečnosti tím prozrazují spíš vlastní nejistotu. Mně kabelka neudělá větší radost než třeba knížka, dobrá káva nebo odpoledne strávené s přáteli. Je to jen věc. Ale způsob, jak na ni sousedka reagovala, mi ukázal, že pro někoho je to symbol ať už závisti, nebo domnělého luxusu.
Od té doby si na podobné situace dávám větší pozor. Ne proto, abych něco skrývala, ale protože vím, jak snadno se může obyčejná věc stát záminkou pro malou veřejnou scénu. A upřímně? Kdybych měla znovu možnost té sousedce odpovědět, řekla bych to stejné. Protože pravda je někdy ta nejlepší obrana a ticho, které po ní následuje, je k nezaplacení.
