Článek
Pot mi stékal po zádech a měla jsem pocit, že všichni kolem vidí, jak se mi klepou kolena. Markéta, která létala pravidelně za sestrou do Londýna, mě uklidňovala, že první let je vždycky nejhorší. A měla pravdu. Byl nejhorší. Ale ne poslední.
Seděla jsem u okénka, křečovitě svírala opěrky a nehty zarývala do dlaní pokaždé, když letadlo změnilo výšku nebo se jen mírně zatřáslo. Pamatuji si, jak jsem v duchu počítala minuty a přesvědčovala sama sebe, že když dýchám zhluboka, nedá se poznat, jak moc se bojím. Stevardky se usmívaly a rozdávaly nápoje, lidé kolem četli knížky nebo podřimovali. Všichni vypadali tak normálně, tak klidně. A já se uvnitř rozpadala na tisíc kousků, protože jsem byla přesvědčená, že letadlo nemůže vydržet ve vzduchu. Že všichni ti lidé kolem mě jsou šílení, když důvěřují kusu plechu, který se řítí vzduchem rychlostí 800 kilometrů za hodinu.
Ten první let jsem nějak přežila. A vracela se už s léky na úzkost, které mi dala moje sestra – zdravotní sestra. Jenže ani ty nepomáhaly tolik, jak jsem doufala. A tak začalo mých třicet let strachu. Třicet let vyhýbání se pracovním cestám, které zahrnovaly létání. Třicet let rodinných dovolených, kam se dalo dojet autem nebo vlakem, i když to znamenalo strávit dva dny na cestě. Třicet let výmluv, proč nemohu letět na svatbu bratrance do Ameriky nebo na padesátiny kamarádky do Řecka.
Manžel to chápal a nikdy mě nenutil. Děti si zvykly, že maminka prostě nelétá. Že když tatínek vezme kluky na výlet do Londýna, maminka zůstane doma a užije si „volný víkend“. Jenže nikdy to nebylo volno. Byl to víkend plný výčitek a vzteku na sebe samu, že něco tak iracionálního mi brání žít plnohodnotný život.
Psychologové, terapie, hypnóza, meditace… Vyzkoušela jsem všechno možné, abych se svého strachu zbavila. Na chvíli to vždy pomohlo, ale pak stačilo jen vidět letadlo na obloze, slyšet zvuk motorů nebo jen pomyslet na to, že bych měla někam letět, a úzkost se vrátila v plné síle.
A pak přišla ta osudová cesta vlakem do Berlína. Jela jsem na konferenci, kterou jsem nemohla vynechat. Ve vagónu restaurace jsem si sedla ke stolku, u kterého už seděl muž kolem padesátky. Vypadal unaveně, ale měl příjemný, klidný výraz. Když přišla obsluha, objednal si kávu perfektní němčinou a pak se na mě usmál.
„Taky na konferenci marketérů?“ zeptal se česky.
Přikývla jsem a představila se. Jmenoval se Martin a nebyl marketér, ale pilot dopravního letadla. Když to řekl, cítila jsem, jak mi červenají tváře. Jako by se ke mně posadil nějaký démon.
„Nebojte, nekousnu,“ zasmál se, když viděl můj výraz. „Ale podle vaší reakce tipuji, že k mé profesi máte výhrady.“
Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem mu vyprávět svůj příběh. O těch třiceti letech strachu. O zničených příležitostech a výmluvách. O pocitech méněcennosti a vzteku, které mě provázely pokaždé, když jsem musela odmítnout cestu letadlem.
Martin mě poslouchal bez jediného náznaku posměchu nebo zlehčování. Když jsem skončila, chvíli mlčel a pak řekl něco, co mi změnilo život.
„Víte, co je na létání nejnebezpečnější? Cesta na letiště. Ta část, kdy sedíte v autě nebo v taxíku. To je statisticky mnohem riskantnější než samotný let.“
Ušklíbla jsem se a chtěla namítnout, že to říkají všichni, ale nenechal mě.
„Ne, počkejte. Nechci vám vysvětlovat statistiky, ty jste určitě slyšela tisíckrát. Chci vám říct, co nikdo neříká. Že váš strach není iracionální. Je naprosto přirozený. Člověk nemá křídla. Není stavěný na to, aby létal. Váš strach je evoluční reakce na něco, co vaše tělo vnímá jako nepřirozené a nebezpečné.“
To mě zarazilo. Všichni mi třicet let tvrdili, jak je můj strach nesmyslný a přehnaný. A teď tu seděl pilot a říkal mi, že je normální se bát.
„Ale víte, co ještě je normální? Důvěřovat lidem, kteří tuto práci milují a dělají ji nejlépe, jak dovedou. Já nelétám jen s vámi, ale i se svou rodinou, se svými dětmi. Myslíte, že bych je posadil do něčeho, o čem si myslím, že je nebezpečné?“
Zbytek cesty jsme mluvili o technice, o výcviku pilotů, o kontrolách, kterými letadla procházejí před každým letem. Ale ne v obecných frázích. Martin mi vyprávěl konkrétní příběhy, jmenoval konkrétní postupy a procedury. A pak mi navrhl něco, co by mě nikdy nenapadlo.
„Až se budete vracet, přijďte na letiště Tegel. Najděte terminál C a zeptejte se na Martina Kořínka. Vezmu vás do kokpitu a ukážu vám, že není čeho se bát.“
O dva dny později jsem to udělala. S roztřesenými koleny jsem došla na letiště a opravdu, Martin mě provedl kokpitem, vysvětlil mi každé tlačítko, každou páčku. A pak mi nabídl, že pokud chci, mohu letět zpět do Prahy. Že pokud nastoupím, počká, až si sednu, a pak za mnou přijde na kus řeči.
A já letěla. Poprvé po třiceti letech strachu jsem dobrovolně nastoupila do letadla. Ne bez obav, ne bez úzkosti. Ale s novou perspektivou. A když za mnou Martin přišel před odletem, stiskla jsem mu ruku a poděkovala.
Dnes létám pravidelně. Ne bez obav – ty úplně nezmizely. Ale s vědomím, že strach není něco, za co se musím stydět. A pokaždé, když nastupuji do letadla, v duchu děkuji Martinovi za ta slova ve vlaku. Za to, že mi řekl pravdu. Že člověk nemá křídla. Ale má důvěru. A to někdy stačí, aby se vznesl.
