Článek
A přesto – občas se během těchto uspěchaných misí stane něco, co vás na místě zastaví. Něco, co z běžného čtvrtečního odpoledne udělá okamžik, na který nezapomenete.
Minulý čtvrtek jsme s Amálkou, mojí osmiletou dcerou, vyrazily na nákup do Lidlu. Potřebovala jsem vzít jen pár věcí na večeři a pak rychle domů, protože mě čekaly ještě dva pracovní hovory a hromada e-mailů. V hlavě jsem si přehrávala svůj mentální seznam – těstoviny, protlak, sýr, možná nějaká zelenina – a navigovala nákupní vozík mezi ostatními zákazníky s efektivností generála na bojišti.
Amálka cupitala vedle mě a jako obvykle zkoumala každý centimetr obchodu s takovou pozorností, jakou já většinou věnuji jen novému šatníku. „Mami, proč je tady tolik jídla?“ zeptala se, když jsme procházely kolem přeplněných regálů s konzervami. Odpověděla jsem jí automaticky, aniž bych zpomalila tempo: „No, aby si lidé mohli vybrat, co chtějí.“
Uličkou se zeleninou jsme projely rychlostí blesku. Do vozíku přistála okurka, paprika a jeden salát. U pečiva jsem se na moment zastavila – rohlíky, nebo chléb? Zatímco jsem se rozhodovala, Amálka zkoumaně obcházela krabice s pečivem, ohrnovala nos nad houskami a nadšeně ukazovala na sladké koláče.
„Ty ne, zlatíčko, dneska si dáme něco zdravějšího,“ řekla jsem a vložila do vozíku celozrnný chléb. Popoháněla jsem ji dál k mléčným výrobkům. Jogurty, sýr na těstoviny, máslo – všechno šlo do vozíku v rychlém sledu. Telefon mi zavibroval v kapse – kolega už potřetí. Později, teď nemůžu.
A pak jsme došly k regálu, který jsem vůbec neměla v plánu navštívit. Stál na konci uličky s konzervami – plný konzerv pro domácí mazlíčky. A také pytlů s granulemi, pamlsky a hračkami. Amálka se zastavila jako přikovaná. Ne že by se mi doma dožadovala domácího mazlíčka – na to jsme v našem malém bytě neměli ani pomyšlení. Ale zvířata milovala odjakživa, dokázala hodiny sledovat videa se štěňaty a koťaty a její sešit byl plný kreseb tvorů všech možných druhů a velikostí.
„Mami,“ řekla najednou vážným hlasem a ukázala na jeden z pytlů s granulemi. „To je pro pejsky, co nemají domov?“ Zastavila jsem se a nechápavě na ni pohlédla. „Cože? Ne, ty jsou pro pejsky, které mají lidé doma.“ Amálka se zamračila a zamyšleně nakrčila čelo. „A co pejsci, kteří nikoho nemají? Kdo jim kupuje jídlo?“
Ta otázka mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Uprostřed přeplněného supermarketu, s nákupním seznamem v hlavě a nesplněnými pracovními úkoly za krkem, jsem najednou stála jako opařená. Sledovala jsem svou malou dcerku, jak se starostlivě dívá na regál plný zvířecího krmení, a v tu chvíli jsem cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.
„O ty se starají hodní lidé v útulcích,“ odpověděla jsem nakonec, když jsem znovu našla hlas. „A taky jim občas lidé nosí dárky a jídlo.“ „Mohli bychom jim taky něco donést?“ zeptala se Amálka s nadějí v očích. „Třeba tyhle pamlsky? Nebo tuhle hračku?“
Stála jsem tam, uprostřed čtvrtečního nákupu, a cítila, jak mi po tváři stéká slza. Ne proto, že by otázka byla tak smutná. Ale proto, že v tomhle světě, kde i dospělí často procházejí kolem druhých s klapkami na očích, moje malá holčička myslela na psy, které nikdy neviděla, a přemýšlela, jestli mají co jíst. „To je skvělý nápad,“ řekla jsem a objala ji. „Vybereme něco společně.“
A tak se náš rychlý čtvrteční nákup protáhl. Amálka pečlivě vybírala pamlsky, které by podle ní pejskům nejvíc chutnaly, a já jsem k tomu přidala dva pytle kvalitních granulí. Když jsme vycházely z obchodu, bylo už pozdě na všechny mé další plány, ale byla jsem šťastnější než kdykoli předtím.
Cestou domů jsem si uvědomila jednu prostou věc. Často se snažíme děti učit, co je v životě důležité. Jak se chovat, co je správné, jak pomáhat druhým. A přitom ony samy nás někdy dokážou naučit víc, než bychom zvládli my je. Jednoduchou otázkou u regálu s krmivem mi Amálka připomněla, že empatie nemusí být složitá. Stačí se na moment zastavit a myslet na ty, na které ostatní zapomínají.
Ten večer jsme si našly na internetu nejbližší útulek a naplánovali víkendovou návštěvu. A já jsem si znovu zopakovala slib, který dávám sama sobě pokaždé, když mě moje dcera něčím překvapí – že se od ní budu učit vidět svět jejíma očima. Protože někdy i ti nejmenší mají ta největší srdce.
