Článek
Nebyl to nijak výjimečný plán, jen rychlá zastávka cestou z práce. Přesto se z obyčejného nákupu stalo něco, co v ní zanechalo nepříjemný pocit ponížení a bezmoci, se kterým se ještě dlouho nedokázala vypořádat. Cestou domů měla pocit, že se v ní něco zlomilo. Že už není tak odolná jako dřív. A že někdy i cizí člověk dokáže zanechat hlubší ránu než ti, od kterých to čekáme.
Simona říká, že ten den začal docela obyčejně. V práci neměla nic zásadního, doma ji čekal neuklizený obývák a představa, že by mohla konečně najít tapetu, která by mu dodala nový život. Vzala kabelku, mobil a rozhodla se, že se zastaví v obchodě, který jí doporučila kolegyně. Prý tam mají hezké motivy a personál rád poradí. Simona si říkala, že tím aspoň udělá něco pro sebe, protože poslední měsíce se v jejím životě točilo všechno kolem druhých a na ni samotnou nezbýval čas.
V obchodě bylo téměř prázdno. Pár lidí se procházelo mezi regály, jinak ticho. Simona se rozhlížela, přejížděla rukou po vzorcích a snažila se představit, jak by jednotlivé motivy vypadaly u ní doma. Některé se jí líbily moc, jiné vůbec. Chtěla si dát na výběru záležet. Když však potřebovala poradit, začala vnímat nepříjemný tón prodavače, který stojící opodál sledoval, jak dlouho si prohlíží různé vzory.
Nejdříve si myslela, že má jen špatný den. Zeptala se ho, zda mají tapetu, kterou našla na internetu. Prodavač se zhluboka nadechl a odpověděl způsobem, který ji překvapil. Nebyla to jen neochota. Bylo to, jako kdyby ho obtěžovala už samotná její přítomnost. Simona znejistěla a pomalu ustoupila o krok zpět. Přitom věděla, že se ptá naprosto běžně, tak jako každý zákazník.
Znovu se pokusila vyptat na detaily, ale dostalo se jí jen krátkých odpovědí. Bylo z nich cítit, že by si přál, aby odešla. Simona se snažila zachovat klid. Připadala si jako malé dítě, které udělalo něco špatně. V hlavě se jí honilo, proč se k ní chová tak nevraživě. Její sebevědomí, už tak nalomené z posledních měsíců, se v tu chvíli začalo propadat ještě níž.
Situace vyvrcholila ve chvíli, kdy požádala o možnost vidět ukázku na denním světle. Prodavač se podrážděně ušklíbl a před ostatními zákazníky jí řekl, že pokud si neumí vybrat, měla by nechat nákupy na někom, kdo ví, co chce. Lidé kolem se otočili, někdo se tiše pousmál, jiný jen sklopil zrak. Simona cítila, jak se jí stáhl žaludek. Nebyla zvyklá, aby ji kdokoli ponižoval a už vůbec ne takhle otevřeně.
Chtěla ještě něco říct, ale hlas se jí zlomil. Vzala tapetu, kterou si původně myslela, že by mohla fungovat, a položila ji zpět do regálu. Ne proto, že by ji nechtěla. Ale protože neunesla to, jak se cítila. V tu chvíli ji napadlo, že je jí dvaapadesát a přesto má pocit, jako kdyby byla neviditelná. Jako kdyby její slova neměla váhu. Jako kdyby byla jen překážkou.
Když vyšla z obchodu, musela se na chvíli zastavit. Studený vzduch jí vklouzl pod bundu a ona cítila, jak se jí třesou ruce. Nebylo to z chladu, spíš ze směsi studu a vzteku. Přemýšlela, proč ji to tak zasáhlo. Vždycky byla citlivá, ale tohle v ní vyvolalo něco hlubšího. Jako kdyby se v ní všechny poslední nevyřčené bolesti ozvaly najednou. Lidé kolem ní spěchali, zatímco ona stála na chodníku a snažila se popadnout dech.
Domů se vracela pomalu. Každý krok byl těžší než ten předchozí. V hlavě jí stále zněla slova prodavače a pohledy lidí, kteří to slyšeli. Nešlo o tapetu. Nešlo o obchod. Šlo o to, že se cítila nedůležitá. Jako někdo, kdo si nezaslouží elementární respekt. A tak si domů donesla něco úplně jiného než krásný vzor na zeď. Donesla si pocit křivdy, který v ní zůstal ještě dlouho.
