Článek
V lékárně bylo plno, fronta se táhla skoro ke dveřím a pohybovala se hlemýždím tempem. Přímo před sebou jsem měla maminku se dvěma malými dětmi, které se mezi sebou neustále přetahovaly o hračku a jejich křik jen přiživoval mou bolavou hlavu.
Po deseti minutách čekání jsem konečně postoupila o dvě místa vpřed. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešla drobná stařenka. Mohlo jí být dobrých osmdesát, možná i víc. Měla na sobě staromódní světle modrý kabát, který vypadal, že pamatuje ještě minulé století, a v ruce svírala malou kabelku a jeden jediný recept. Podívala se na dlouhou frontu a povzdechla si. Pak se rozhlédla kolem a její pohled spočinul na mně.
Pomalu přišla až ke mně a tiše se zeptala: „Promiňte, mladá paní, mohla bych vás o něco poprosit? Já už tady dlouho nevydržím stát. Nešla byste mě pustit před sebe?“ Podívala jsem se na ni, na její unavenou tvář plnou vrásek, na ruce, na kterých byly vidět modré žilky, a na lehce se třesoucí prsty svírající ten recept. Pak jsem se podívala na frontu před sebou. Nejméně patnáct minut čekání, možná víc. Byla jsem unavená, chtěla jsem to mít za sebou, ale přesto jsem se usmála a pokývla hlavou.
„Samozřejmě, pojďte přede mě,“ řekla jsem a ustoupila jsem o krok dozadu, aby měla místo. Stařenka se na mě vděčně podívala. „Jste moc hodná, děkuji vám. Dneska už nejsou lidé tak ochotní jako dřív.“ Přikývla jsem a pomyslela si, že za to jednoduché gesto sklidím alespoň trochu vděku a tím to hasne. Jenže stařenka stála vedle mě a začala vyprávět. Nejdřív jsem ji poslouchala jen na půl ucha, myšlenkami jinde, ale postupně mě její příběh vtáhl.
„Víte, když jsem byla malá, během války, museli jsme často stát fronty na všechno. Na chleba, na mléko, na cokoli. A nebyla to fronta na deset minut jako tady. Stávali jsme celé hodiny a nikdy jsme si nebyli jistí, jestli na nás vůbec něco zbyde,“ vyprávěla tichým hlasem, zatímco jsme pomalu postupovali vpřed. Začala mi vyprávět o tom, jak žila jako malá holčička v době, kdy války poznamenaly celou Evropu. Jak někdy nebylo co jíst, jak se její maminka snažila z mála uvařit pro celou rodinu. Jak měli radost z každé maličkosti.
„Tehdy si lidé mnohem víc pomáhali,“ pokračovala. „Když někdo měl trochu jídla navíc, podělil se. Když někdo potřeboval pomoc, ostatní přispěchali. Nebylo to o penězích, ale o lidskosti.“ Fronta se posouvala kupředu a já jsem poslouchala příběhy ženy, která zažila doby, o nichž jsem jen četla v učebnicích dějepisu. Vyprávěla mi o svém manželovi, se kterým prožila šedesát let, než před třemi lety zemřel. O tom, jak vychovali tři děti, a teď má sedm vnoučat a čtyři pravnoučata.
„Víte, co je zajímavé? Když jsem byla mladá, nemyslela jsem si, že se dožiju takového věku. A teď je mi osmdesát šest a občas se cítím, jako bych měla stále dvacet,“ usmála se a v očích jí zajiskřilo. „Jen to tělo už tak úplně nespolupracuje.“ Když byla konečně na řadě, otočila se ke mně a vzala mě za ruku. Její dlaň byla hřejivá, přestože kůži měla tenkou jako papír. „Jste moc milá a laskavá. Víte, někteří mladí lidé si myslí, že jsme jen přítěž, že jim zabíráme místo. Nezasloužíme si všichni takovou pomoc, jakou jste mi dnes poskytla vy. Moc si vás vážím.“
Pak vyzvedla svůj lék a odešla. Sledovala jsem ji, jak pomalu míří k východu, a uvědomila jsem si, že za těch pár minut, co jsem s ní strávila, se můj pohled na staré lidi úplně změnil. Najednou jsem neviděla jen shrbené postavy, které zdržují v obchodech nebo v dopravních prostředcích. Viděla jsem lidi, kteří mají za sebou celý život plný příběhů, zkušeností a moudrosti.
Když jsem vyšla z lékárny, stařenku jsem už nikde neviděla. Ale její slova a příběh se mnou zůstaly. A od té doby, kdykoli vidím staršího člověka, vzpomenu si na ni a říkám si, kolik zajímavých příběhů asi nosí v sobě a kolik toho zažil. A možná stačí jen chvilka trpělivosti a ochoty naslouchat, abychom se dozvěděli věci, které nás obohatí víc, než si dokážeme představit.
