Článek
Tentokrát prý angličtina pro pokročilé, navíc intenzivní, několikrát týdně. A víte, co je na tom nejlepší? Nemusela za něj zaplatit ani korunu. Celé jí to proplatil stát. Jen jsem koukal, jak se má. Přišlo mi to skoro neuvěřitelné. Ne proto, že by si to nezasloužila naopak, znám ji dobře, je pracovitá, chytrá a učení jí jde. Ale spíš proto, že já, když chci jít na kurz, ať už jazykový nebo jakýkoli jiný, musím si na něj šetřit měsíce, a to nejsem zrovna typ, co by rozhazoval.
Tak jsem se jí ptal, jak to vlastně funguje. Prý stačí splnit pár podmínek. Být doma s dítětem, doložit, že se člověk chystá po mateřské nastoupit zpět do práce, a mít kurz, který stát považuje za užitečný pro uplatnění. A když je to všechno papírově v pořádku, úřady vám to celé proplatí. Včetně učebnic, materiálů, někdy i cestovného. A já tam stál, poslouchal ji a říkal si, jestli se mi to nezdá. Ona má dítě, má podporu od státu, k tomu možnost zdarma se vzdělávat, a já, i když platím daně a do systému přispívám, musím sáhnout hluboko do kapsy, když chci zlepšit své znalosti.
Jistě, můžu si říct, že každý má jinou situaci, jiné možnosti, jiné priority. Ale nedalo mi to. Poslední dobou se čím dál víc mluví o tom, jak je důležité se neustále vzdělávat, zlepšovat se, učit se nové věci. Firmy to vyžadují, inzeráty jsou plné požadavků na jazykové znalosti, kurzy, certifikáty. Jenže realita je taková, že pokud nejste ve „správné“ skupině lidí, nikdo vám to nezaplatí. Nikdo vám nenabídne podporu, nikdo vám nenapíše, že na to máte nárok. Naopak jste odkázaní sami na sebe, a když chcete něco umět, tak prostě plaťte.
Když jsem se po jejím vyprávění vrátil domů, začal jsem pátrat, jestli náhodou neexistuje nějaký program i pro lidi jako já. Abych si nemusel odkládat z výplaty po tisícovkách, než si kurz budu moct dovolit. Prohledal jsem snad všechny stránky úřadů, ale všude to stejné. Podpora pro nezaměstnané, pro rodiče na mateřské, pro lidi po rekvalifikaci. Jako by člověk, co normálně pracuje, vlastně žádnou pomoc nepotřeboval. A to nemluvím o tom, že pokud už se nějaký kurz proplatí, často je to tak složité, že to člověka odradí jen při pohledu na formuláře.
Možná si teď někdo řekne, že je to jen závist. Že bych se měl radovat, že aspoň někdo má takovou možnost. Jenže mně to přijde spíš jako další ukázka toho, jak je systém nastavený. Jak umí odměnit jen vybrané skupiny, zatímco ostatní, kteří do něj taky přispívají, zůstávají bokem. A ano, mám radost, že si moje známá může dopřát kvalitní kurz a posunout se dál. Ale zároveň mě štve, že já, když chci totéž, musím počítat každou korunu, omezovat jiné věci, abych si na to našetřil. A že kdybych byl doma s dítětem nebo bez práce, dostal bych podporu hned. Jakmile ale vydělávám a chci se vzdělávat, je to najednou jen moje starost.
Před pár týdny jsem si jeden kurz vyhlédl. Cena nebyla nijak astronomická, ale i tak to znamenalo omezit výdaje, pár měsíců si odkládat bokem a doufat, že se mezitím kurz nezdraží nebo nezmizí. A když jsem o tom vyprávěl známé, jen se na mě podívala tím stylem „tak si to nech proplatit“. Vysvětloval jsem jí, že to u mě nefunguje, že na to prostě nemám nárok. A ona krčila rameny, protože z jejího pohledu to byla samozřejmost, ona to má, tak proč by to nemohl mít každý? Jenže takhle jednoduché to není.
Nevím, možná je to celé jen o tom, že systém nemůže vyhovět všem a někde se ta hranice prostě udělat musí. Možná se opravdu počítá s tím, že kdo má práci, si vzdělání zaplatí sám. Ale nemohu si pomoct v dnešní době, kdy se všude mluví o rovnosti příležitostí a podpoře celoživotního vzdělávání, mi to přijde pokrytecké. V televizi vidíte reklamy na různé projekty, jak stát pomáhá lidem růst, a přitom spousta z nás na tu pomoc nikdy nedosáhne. Ne proto, že by nechtěla, ale prostě proto, že se nevejde do tabulek.
A tak si dál odkládám každý měsíc, počítám dny, než budu mít dost, a mezitím mi běží hlavou, jestli to takhle má být. Jestli opravdu chceme, aby vzdělání bylo dostupné jen pro ty, kteří splňují konkrétní kritéria, a ostatní ať si poradí. Možná bych se měl smířit s tím, že spravedlnost v tomhle směru neexistuje. Jenže když vidím, jak někteří mají otevřené dveře a jiní musí klíč hledat roky, těžko se mi na to dívá v klidu. Protože touha učit se a zlepšovat by neměla být luxusem, na který si musíte šetřit, zatímco jiným ho někdo naservíruje zdarma až pod nos.
