A pak se vrátíš mezi živé.....

Jsem zdravotní sestra a měla jsem exitus. Úmrtí.

Pracuji na oddělení dlouhodobé péče, kde smrt není úplně běžnou součástí každého dne. Snažíme se léčit, ulevovat od bolesti a vracet lidi domů. Jenže někdy už to nejde.

Primární karcinom plic, metastázy. Konec je otázkou času. Hodnoty kyslíku jsou relativně dobré, ale pocit, že se člověk nemůže nadechnout, je strašný. Panika ve dne, hrůza v noci, ani medikace nepřináší vždy dostatečnou úlevu. A v očích ten strach. Strach, že přijde další chvíle, kdy nebude moct popadnout dech. A že v tom zůstane sama.

A pak přijde klid. Ticho.

U nás se otevírají okna.

Sepisujeme dokumentaci, připravujeme doklady. Na starší fotografii vidíme úplně jiného člověka. Veselého, živého. Člověka, který měl svůj svět, své blízké a svůj příběh. Teď už je všechno jinak.

Občas jako zdravotní sestra jedu i na patologii. Nerez, chlad, velké lednice a ticho, které je úplně jiné než ticho na oddělení. Tady už nikdo nic nepotřebuje. Nikdo nezavolá, nepožádá o pomoc, neřekne, že ho něco bolí.

A právě to ticho na mě doléhá nejvíc. Je v něm zvláštní definitivnost. Člověk si uvědomí, že ještě před chvílí tu byl někdo, kdo se bál, kdo potřeboval naši ruku, hlas a přítomnost. A teď už nezbývá nic, co bychom pro něj mohli udělat.

Ten pach se mě drží ještě dlouho. Jako by nešel smýt. A s ním i myšlenky, které nemám čas dokončit.

Vrátím se na oddělení a zase naskočím do běžného provozu. Živí nás potřebují. Někdo má bolesti, jiný čeká na léky, další potřebuje zavřít okno. Práce pokračuje, jako by se nic nestalo.

Jenže ono se stalo.

Jeden lidský příběh skončil a já se musím během pár minut vrátit k dalšímu. Bez prostoru se zastavit, vydechnout a nechat v sobě všechno doznít.

Jsme zdravotníci. Jsme zvyklí pomáhat a být silní. Ale i my jsme jen lidé.

A někdy přemýšlím, jak dlouho se dá přecházet od smrti zpátky k životu, od ticha na patologii k ruchu oddělení, aniž bychom měli čas nadechnout se i sami za sebe.

Nevím, jak dlouho to jde vydržet.