Článek
Dnešním komentářem zakončím na nějaký čas téma českých voleb, protože se ve světě stalo mnoho významných ekonomicko-politických událostí, které stojí za zmínku a rád bych svá témata do budoucích týdnů soustředil do oblasti geopolitických událostí s důrazem na ekonomiku.
Oznámení lídra hnutí ANO o dohodě na obsazení resortů Motoristy sobě a experty za SPD má ale zásadní význam a bude tak tématem mého posledního komentáře k vládnímu složení a volebním výsledkům. Výsledek jednání totiž dokládá potupnou porážku Tomia Okamury, kterému bylo Andrejem Babišem zapovězeno jmenování obvyklých podezřelých, jejichž angažmá se většina občanů, včetně voličů hnutí ANO, obávala. Ministr vnitra, Jindřich Rajchl nebo ministryně zahraničí, Zuzana Majerová - takový výhled byl ještě týden před volbami zcela reálný. V neposlední řadě také hrozila Jana Bobošíková na Ministerstvu kultury nebo obdobné personální obsazení kandidáty hnutí Stačilo!, kteří ale neuspěli.
Zatímco Motoristé sobě získají resorty, kde lze skutečně politiku realizovat a prostředí v České republice měnit. Tyto posty navíc obsadí politici, respektive kandidáti Motoristů sobě, čímž získají prostor v médiích a získají možnost své kroky odůvodnit a také na opatřeních náležitě politicky vydělat. Tomio Okamura, na druhé straně, nezískal nic. Jeho nominanti byli Babišem odmítnuti a jmenovaní odborníci na svých resortech zcela podléhají hnutí ANO a vládě Andreje Babiše. Níže vysvětlím, proč tomu tak je.
SPD bude mít ministry, kteří nic neřídí bez souhlasu Babiše
V tomto textu se nebudu věnovat otázce Ministerstva zemědělství, které by podle prohlášení lídra hnutí ANO mělo taktéž připadnout Okamurovi, ale budu se věnovat pouze resortům obrany a dopravy. Prvně je zcela irelevantní, kdo resorty povede. Generály sice ministr obrany odvolat může, jeho krok ale musí potvrdit vláda, tedy v tomto případě Andrej Babiš. To samé platí u náčelníka generálního štábu, kde do politiky vstupuje i prezident, který musí návrh vlády na jmenování či odvolání nejvyšší pozice v Armádě České republiky potvrdit. Personálie má tak na starost nadále Andrej Babiš, respektive vláda, kde ANO zaujalo většinu a zásadní slovo má hlavně premiér. Ministr obrany taktéž nemůže zasahovat do výdajů na obranu a bezpečnost. Rozpočet podléhá Ministerstvu financí a rozpočtová politika vládě, tedy opět Babišovi. Zákony ovlivňující dění v armádě pak opět schvaluje sněmovna. Ministr tak nemá vliv na samotný rozpočet resortu, ale může pouze určit a ovlivnit politiku nákupů, tedy například, že armáda zainvestuje více do platů vojáků než do vybavení, ale opět lze očekávat Babišovu aktivní intervenci, protože kapitoly v rozpočtu obrany opět předkládá resort financí, který připadl hnutí ANO.
Tomio Okamura a jeho SPD tak získá resort obrany, nemá ale vliv na jeho financování, nemá vliv na personální obsazení armády a nemá vliv na konkrétní politiku v oblasti nákupů vybavení, tu určuje resort financí a vláda jako celek. Legislativa pak opět podléhá vládě jako celku, respektive většině v Poslanecké sněmovně.
Identická situace je i na resortu dopravy. Primárním úkolem ministra dopravy je účelně a efektivně utrácet peníze za infrastrukturní investice. Projekty ale převážně vytváří Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) a Státní fond dopravní infrastruktury (SFDI), který je nadřízenou institucí, pod jejíž gesci spadají nejen dálniční, ale také železniční investice. ŘSD i SFDI řídí Babišem jmenovaní úředníci, konkrétně jde o Zbyňka Hořelicu za SFDI a Radka Mátla za ŘSD. Tyto funkce opět podléhají v otázkách odvolávání či jmenování vládě jako celku a nelze očekávat, že by Andrej Babiš Tomiu Okamurovi nebo jeho nominantům dovolil personální výměny, když šéfy obou institucí sám v letech 2017 a 2019 dříve jmenoval.
A rozpočet? Bez vládního souhlasu si politický nominant na dopravě může opět stavět hlavu, ale neudělá nic, jak ukazuje i případ Martina Kupky a chybějících miliard na dopravní investice v přístím roce. Na ministerstvech, která mají připadnout Motoristům, je ale situace jiná. Ministr životního prostředí přímo bez souhlasu vlády odvolává či jmenuje šéfy národních parků a zcela také ovládá Státní fond životního prostředí s miliardovými rozpočty. Ministr kultury pak přímo odvolává šéfy institucí spadajících pod jeho resort, tedy ředitele Národního muzea, Ústavu pro studium totalitních režimů a dalších ministerstvu podřízených organizací. Oba tyto resorty mohou přímo ovlivňovat politiku skrze kroky, které nejsou podmíněny vládním souhlasem nebo změnou legislativy.
Okamura měl být silný. Spokojil se ale s drobky a pozicí, která uspokojí pouze jeho ego
Jako druhá nejsilnější vládní partaj by SPD měla získat skutečně vlivné pozice, nikoli pouhé drobky z koláče, který si dělí Motoristé a ANO Andreje Babiše. Tomio Okamura z jednání vyšel ze všech nejhůř, nejen že byli jeho politici odmítnutí, ale resorty pro SPD navíc ve skutečnosti řídí Andrej Babiš skrze vládní a rozpočtovou politiku. Pro Okamuru zůstalo pouze reprezentativní místo předsedy Poslanecké sněmovny. Lídr SPD tak může cestovat limuzínou, využívat státem přidělenou ochranku a užívat si ceremoniální přijetí v zahraničí jako třetí nejvyšší ústavní činitel České republiky. Reálně ale opět nemá žádnou moc, natož vliv na politické směřování České republiky. Z pozice šéfa dolní komory Parlamentu zcela podléhá jednacímu řádu a připomíná tak kdysi vážené tenisové rozhodčí, kteří z piedestalu shlíží na hráče, ale musí se řídit pravidly a navíc se již v dnešní době spoléhají více na technologie než na své vlastní umění. Jediné, co může Okamura jako šéf sněmovny v zahraničí udělat, je ostuda. V takovém případě si Andrej Babiš jistě neodpustí další útok do už tak skomírající SPD a Okamuru skrze jeho vlastní přešlapy politicky pohřbí.
Zisk šestnácti mandátů Okamura neproměnil v nic jiného, než v ponížení vlastního hnutí a nominace ministrů, kteří ani nebudou jeho vlastními kolegy, nýbrž bezpartajními experty, jejichž schválení podléhá Andreji Babišovi. Pokud šéf SPD spoléhá na naivitu voličů a hodlá se tvářit, že skutečně šéfuje české obraně a je přímo odpovědný za úspěch tuzemských dopravních investic, občané tak hloupí nejsou. Na rozdíl od Motoristů, jejichž kandidáti mají skutečný vliv a moc, se SPD spokojila s pouhými drobky z koláče moci a Tomio Okamura se, soudě podle událostí minulého týdne, vlastně ani tolik jednat nesnažil. Šéf SPD vzal vše, co mu Babiš podstrčil a výsledek nazval úspěchem.
Okamura ale přistoupil na dohodu, kterou lze nazvat almužnou. SPD se spokojila s podmínkami, které dosud v historii České republiky nepřijalo žádné politické uskupení a dokonce i Bursíkovi Zelení měli v letech 2007 až 2009 s 6 % větší moc a vliv než SPD Tomia Okamury v budoucí vládě Andreje Babiše.
