Článek
Dříve jsem do Polska cestoval velmi nerad. Nikdy nezapomenu na rozchod z bývalou partnerkou, která mi na přelomu milénia zajistila pobyt v polském lázeňském městečku, který skončil katastrofou. Nefungovalo nic, pokoj v hotelu se ukázal jako nedostupný a tamní služby byly na katastrofální úrovni. Místní nám navíc ani nerozuměli a domluvit se anglicky bylo doslova nemožné. Po několika dílčích selháních má tehdejší partnerka prodělala mírný nervový kolaps a v časných ranních hodinách nasedla na vlak do Prahy bez zavazadel, bez rozloučení a především beze mne, který jsem zůstal trčet v nehostinném polském městečku.
Nikdo se mi nemohl divit, když jsem k našim severním sousedům odmítal zavítat znovu a smál se těm, kteří do Polska jezdili za levnými nákupy nebo dokonce na dovolenou. Nerad cituji Miloše Zemana, ale jen blbec nemění své názory a bohužel, či možná bohudík, se tak stalo i v mém případě. Celých 21 let jsem se v zaměstnání a později i v podnikání bránil cestám do Polska jak to jen šlo a raději jsem vyrazil do Západních Tater nebo Malé Fatry.
Dnes do Polska jezdím každý měsíc i vícekrát a s rodinou jsme zakoupili kousek za hranicemi dva kilometry čtvereční pozemku za cenu garáže v Praze a během dvou měsíců jsme měli vyřízené stavební povolení na malou dřevostavbu, kde bychom rádi trávili prodloužené víkendy ideálně již na sklonku příštího roku. Když mám dva volné dny, jedu s manželkou do Polska raději než k rakouským jezerům nebo do oné zmíněné Malé Fatry. Zatímco v první dekádě 21. století byli Slováci stále milí a přívětiví lidé, dnes pozoruji odklon od tradiční dobrosrdečnosti směrem k nekopromisnímu vyždímání všech příchozích, zvlášť potom těch s českou poznávací značkou. Od nástupu Roberta Fica lze navíc zřetelně pozorovat jistou změnu v nárůstu nevraživých a pomalu až ukřivděných pohledů v restauracích, ve městech i na čerpacích stanicích.
Polsko, kde jsem kdysi absolvoval nepříjemný rozchod a dnešní Polsko jsou dva úplně odlišné státy s odlišnými lidmi, službami i přístupem k ekonomice i politice. Země mi připomíná Izrael v letech 2010 až 2018, kdy byli členové rozličných stran schopní sjednocení a i navzdory odlišným politickým názorům se na 70 % věcech shodli a až zbylé záležitosti rozhodovali podle politické příslušnosti. Izrael tehdy, podobně jako Polsko dnes, rostl nebývalým tempem a stát vytvořil inovační podhoubí, čímž se země stala startupovou a vědeckou velmocí v novém technologicky pokročilém světě.
Poláci dnes postupují obdobně a je jim ku cti, že HDP Polska poprvé v srpnu letošního roku dosáhlo 1 bilionu dolarů, čímž se Polsko dostává do exkluzivního klubu 20 největších ekonomik světa. Země má s výhradami jasnou proevropskou vizi, posiluje bezpečnost i prosperitu skrze spolupráci s vyspělými ekonomikami a Poláci vědí, kdo jsou jejich přátelé i protivníci.
Visegrád se pouze přežil. Češi ani Poláci společenství nerozbili, ba naopak
Zejména z úst antisystémových politiků často zaznívá teze o rozdělené Visegrádské skupině, také nazývané V4, kterou měli rozbít Češi rozhodnutím Petra Fialy o přerušení mezivládních konzultací české a slovenské vlády. Tento tendenčně podávaný a často zdůrazňovaný nesmysl pramení z nepochopení rozdílných postojů dvojice Česka a Polska v kontrastru s dvojicí Maďarska a Slovenska. Byli to Maďaři, kdo obvinil Poláky z rusofobie, čímž způsobili diplomatické faux pas a zajistili předvolání maďarského velvyslance i vyhoštění diplomatů polskou stranou. Byli to Slováci, kteří několikrát cestovali do Moskvy a od Polska si zajistili zákaz přeletu nad jejich zemí, díky čemu později delegace cestovala pozoruhodnou trasou přes Turecko a Kavkaz. Pokud Češi společenství rozbili, proč naši slovenští bratři nerespektovali naše postoje a nesjednotili svou politiku vůči Rusku s postoji Poláků i Čechů? Nelze udržovat kompaktní společenství, které se neshodne na tak zásadní a klíčové otázce, jakou je bezpečnost. Ne, nebyli to Češi, kdo rozbil Visegrád. Společenství se přežilo díky rozdílné politice Roberta Fica a Viktora Orbána vůči evropské unii, bezpečnosti střední a východní Evropy a v neposlední řadě také přístupem zmíněných vůči Rusku, kde Poláci stále nezahojili staré rány z Katyně, druhé světové války i konspiracemi opředené havárie poblíž Smolensku, kde přišli o hlavu státu.
Poláci umí svou politiku prosazovat suverénně, úspěšně a bez laciného vydírání nebo příklonů k postojům nepřítele, který prolévá krev na východní hranici Evropské unie. Česká republika si prošla obdobím koronaviru a posléze i ukrajinskou krizí rovněž suverénně, ale zdaleka nedosáhla tak oslnivého ekonomického výkonu jako Polsko a stále jsme se z dopadů obou krizí plně nevzpamatovali i přesto, že se nyní blýská na lepší časy. Lpění na Visegrádské čtyřce je přezité stejně, jako je přežitý onen koncept středoevropského společenství, který byl vystavěn pouze pro dobré časů. Až v nouzi poznáš přátele i nepřátele, praví latinské přísloví a až válka odhalila, jak hluboká je propast mezi přístupem Maďarů či Slováků a Čechů s Poláky.
Dnes je třeba hledat takové spojence, o které se lze opřít i v nouzi a kteří mají dostatečnou vyjednávací i ekonomickou sílu k prosazení konstruktivní, nikoli obstrukční politiky vůči Evropské unii, která sama čelí mnohým výzvám a kritice směřování evropského společenství. EU je ale stále to nejlepší, co máme a Češi i Poláci to vědí napříč politickým spektrem, zatímco Slovensko a Maďarsko stále pošilhává po jiných alternativách a hovoří o uskupení BRICS jako o budoucnosti obou zemí.
Výše uvedené skutečnosti již Češi zřejmě pochopili a nepotřebovali ani popostrkovat od politiků. S Poláky se sbližujeme dlouhodobě ekonomicky, sociálně i kulturně.
Turismus, investice i podnikání. Poláci si Čechů váží
Jedno číslo mluví za vše. Výše českých investic v Polsku se za posledních 8 let zečtyřnásobila a ze 14 miliard došlo k navýšení za bezmála 60 miliard v investičních záměrech českých občanů i podnikatelských subjektů na území Polska. Nelze se jim divit, sám jsem jedním z oněch investorů a setkal jsem se s mimořádně příznivým prostředím úřadů i institucí státní správy. Podíl přímých investic Čechů na Slovensku je přitom již od roku 2023 v negativních hodnotách. Češi se tedy majetku na Polsku prokazatelně více zbavují, než by jej přikupovali.
Raketově také roste počet občanů České republiky, kteří se v Polsku rozhodli strávit dovolenou. Zatímco v roce 2023 šlo o zhruba 350 000 návštěvníků, rok 2024 již zaznamenal nárůst o 100 tisíc a rok 2025 bude bezesporu rekordní, k poslednímu srpnovému dni Poláci již evidují více než 500 000 českých turistů cestujících do polských hor, k moři nebo za návštěvou některé z metropolí. Odhady z Polska hovoří až o 800 tisících Čechů, kteří letos Polsko navštíví za účelem turistiky.
A Poláci si Čechů váží. Kdo v Polsku byl, ocení zejména české jídelní lístky či hotelové brožury, ale i ochotné místní, kteří kromě angličtiny často ovládají také základy češtiny. Nic není nemožné, Poláci vše zařídí a kromě občasných zázraků polské techniky v podobě vypínačů umístěných ve třímetrové výšce se lze setkat jen s dobrosrdečnými a vděčnými lidmi, kteří si Čechů váží a chovají se k nim nadmíru hezky. Pokud bude současný trend pokračovat, převýší návštěvy v Polsku míru českého turismu směrem na Slovensko a potvrdí se, že zatímco naši bratři na východě volí jiný směr a uvažování, naši nově objevení bratří a sestry na severu jsou více než ochotní zaujmout místo Slováků a roli blízkého a spřízněného národa vnímají na rozdíl od Slováků zodpovědně nejen v lidské, ale také politické rovině. V lecčems mohou vlády České republiky a Polska zastávat rozdílné postoje, ale v těch zásadních otázkách si oba národy i politické reprezentace rozumí bardzo świetnie.
Nezbývá než přátelství, ekonomické vazby a vzájemnou politiku s nově nalezenými polskými bratry a sestrami koordinovat a vytvořit například i se státy Pobaltí nové, funkční a odpovědné společenství, které by upadající V4 nahradilo.
