Článek
Kromě existence Trumpova 28 bodového plánu pro Ukrajinu, který musel být přepracován kvůli několika zcela bezprecedentním chybám a požadavkům, které narušovaly suverenitu i kompetence spojenců USA, je také zcela klíčové znát, kdo plán zaslal serveru Axios a tím také dosud nevídaným způsobem narušil autoritu prezidenta Donalda Trumpa. Jak se nyní ukazuje, o jednání s Rusy nevěděly špičky CIA, ale ani vedoucí obou komor parlamentu, natož pak klíčoví spojenci USA, například Poláci, Kanaďané či Britové.
Podle informací novinářů plán vznikl za přispění ruského vyjednavače Kirilla Dmitrijeva a dvou Trumpovi blízkých poradců, Stevena Witkoffa a Jareda Kushnera. Je nutné podotknout, že Kushner i Witkoff čelili kritice amerických zpravodajců, diplomatů i vojáků pro svou nekompetenci v oblasti vyjednávání dohod na nejvyšší diplomatické úrovni. Na Stevena Witkoffa se snesla vlna kritiky již před summitem na Aljašce, kdy špatně pochopil ruský význam věty „Stáhneme se z ukrajinských regionů“, která ve skutečnosti znamenala „Stáhneme se z regionů, které nepokládáme již dnes za ruské“ a za tímto nepochopením také zřejmě tkví i fiasko samotného summitu, kde nebylo dojednáno zhola nic.
Witkoffa ale kritizují i konzervativní a Trumpovi naklonění republikáni, od kterých by to čekal jen málokdo. Zástupci židovské republikánské skupiny v Kongresu několikrát pozdvihovali obočí nad nekompetentností Trumpova přítele a realitního magnáta, který způsobil četná faux pas a přešlapy v Kataru, Saúdské Arábii, ale i v samotném Izraeli. Většina z těchto chyb plynula z nepochopení odlišné mentality národů Blízkého východu a přehnané důvěry ve slova předních diplomatů, kteří často mlží a mluví v signálech, než aby přímo deklarovali svá stanoviska nebo přání.
Jared Kushner, zeť Donalda Trumpa a manžel Ivanky Trump, je ale ještě problematičtějším poradcem prezidenta USA. Již v roce 2018, za první administrativy Donalda Trumpa, byla Kushnerovi revokována bezpečnostní prověrka na nejnižší možný vládní stupeň a důvody nebyly nikdy zveřejněny. Od té doby se prezidentův zeť nesmí oficiálně účastnit jednání, kde jsou sdíleny tajné informace, ale během druhého Trumpova funkčního období šly veškeré zásady a bezpečnostní protokoly stranou - to ukázala již konverzace o bombardování Jemenu na platformě Signal nebo Witkoffova eskapáda s ruskými tlumočníky v Kremlu.
Byli to právě tito dva problematičtí poradci, Witkoff a Kushner, kteří zřejmě na žádost prezidenta Trumpa vyjednávali se zástupcem Kremlu, Kirillem Dmitrijevem, podobu dohody o zastavení bojů a mírovém uspořádání mezi Ruskou federací a Ukrajinou. Plán, který vymysleli, ale posléze někdo z obeznámených ještě před jeho sdílení s Ukrajinci zveřejnil. Steven Witkoff následně, zřejmě omylem, na síť X nasdílel krátký statut „Museli to dostat od K.“ a katastrofa byla na světě.
K. musel být Američan, nikoli Rus, a neměl Stevena Witkoffa v lásce
Nyní si dovolím informovaně spekulovat. Onen K. , kterého Steven Witkoff zmiňuje jako původce chaosu po zveřejnění 28 bodového plánu, rozhodně neměl v lásce nejen Witkoffa s Kushnerem, ale ani Rusy a samotného Donalda Trumpa. V reakci na zveřejněný plán totiž vypukl chaos a Američany okamžitě sepsuli evropští spojenci v nevědomosti, opatrně, ale zároveň negativně reagovali Ukrajinci, a ke kritice se posléze přidali také Japonci a Kanaďané. Do Donalda Trumpa se za jeho plán, jehož ukrajinská složka přepisovala mezinárodní právo a pasáž o osudu zmražených aktiv na evropském území zas kolonializovala Evropu, pustili úplně všichni. Demokraté, republikáni, premiérka Japonska, rozladěný Donald Tusk a seznam neobyčejně naštvaných státníků by při plném výčtu obsahoval vyšší desítky jmen.
Zato Rusové, ti mohli být spokojení. Z okamžitých reakcí ruských médií, která plán okamžitě převzala a hodnotila jej jako definitivní konec Ukrajiny a výhru Ruské federace, je zcela zřejmé, že za únikem Rusové nestáli. Ti by si naopak přáli plán držet v maximální tajnosti a čekali by, že Donald Trump bude za oponou masivně tlačit na Volodymyra Zelenského, zatímco Evropané zůstanou po co nejdelší dobu v nevědomí, aby zasahovali pouze minimálně, ne-li vůbec.
Ruské nálady lze poměrně spolehlivě číst skrze koordinovaný narativ sjednocený napříč Kremlem, Budapeští i Bratislavou, což je na jednu stranu smutné, na druhé straně ale tato čitelnost nabízí pozorovatelům poznání, zda šlo o plánovaný, nebo nahodilý únik informací a zda za ním stáli Rusové. Po zveřejnění plánu deklarovali Viktor Orbán i Robert Fico absolutní vítězství Ruska, zatímco Bílý dům a Kreml zprvu mlčely, jen aby ruští propagandisté okamžitě oslavovali kapitulaci Ukrajiny a Dmitri Peskov následně uvedl, že plán není finální a je rozhodně potřeba nad ním dál jednat. Je patrné, že Moskva o zveřejnění nevěděla a hlásné trouby Kremlu zprvu spontánně bez přímé účasti Kremlu slavily, zatímco samotný Kreml v úžasu pozoroval, co se vlastně stalo a koordinoval svou odpověď v tradičním ruském maximalizmu - to nestačí, chceme ještě víc.
Komu tedy tento chaos prospěl a kdo mohl mít zájem na tom, aby plán vyšel na povrch co nejdříve? V úvahu připadá jediný muž, jehož následný a dosud nevysvětlený odchod z Trumpovy administrativy přišel v příliš podivnou dobu, než aby bylo možné zdánlivě nesouvisející události vnímat jako náhodné.
K. - Keith Kellogg? Nesmějme se Američanům, Bilý dům má dvě tváře
Na přístupu evropských státníků, ale i veřejnosti, mne často trápí ona bohorovná víra ve vlastní důležitost, ačkoliv není tento dojem evropského významnosti podepřen žádnými relevantními geopolitickými úspěchy. V Evropě máme zvyk, že se Američanům smějeme pro jejich časté přeřeky, záměny Česka s Čečenskem, Arménie s Albánií, a mohl bych pokračovat. Smutnou a dosud platnou realitou ale je, že se bez pomoci Spojených států nejsme schopní bránit, natož rozvíjet klíčové technologie, které často sami nevyvíjíme a jen je za notné přirážky přebíráme od svých zámořských spojenců. Evropská data leží v cloudových úložištích Googlu, Amazonu či Microsoftu a bez amerických zbraní by se Evropané bránili jen stěží. Kosmický vývoj je tristní, satelitní síť lze na evropském kontinentu najít pouze ve Velké Británii, ale britské nukleární hlavice země-země i vzduch-země byly vyřazeny již v roce 1991 a ačkoliv Britové dnes stále provozují jaderné hlavice, nemají je kromě čtyř funkčních nukleárních ponorek jak odpálit v případě nouze. Tolik k evropskému jadernému odstrašení a můžeme jen děkovat Emmanuelu Macronovi, že Francouzi na rozdíl od Britů disponují alespoň stovkou funkčních a modernizovaných hlavic a zároveň si udrželi schopnost provozu celé jaderné triády.
Ale zpět k Američanům. Výše uvedený odstavec jasně dokládá, že evropské posměšky vůči americkým spojencům sice mohou některé pobavit, k smíchu ale Američané nejsou - stojí na nich evropská bezpečnost a ještě dlouho tomu tak bude. O to důležitější je, když se mezi zástupci administrativy Spojených států najde někdo, kdo stále ještě vnímá Evropu jako relevantní a snaží se i navzdory jasné dominanci Spojených států alespoň zčásti prosazovat evropské zájmy.
Takovým člověkem je bezesporu generál Keith Kellogg, jehož role spočívala ve vyjednávání míru mezi Ruskou federací a Ukrajinou, než jej Rusové zcela odmítli a Donald Trump zkušeného generála nahradil zcela nekompetentním Stevenem Witkoffem. Kellogg, veterán speciálních jednotek z Vietnamu a velitel vojsk v Panamě, Iráku a Kuvajtu, má bezesporu renomé mezi příslušníky amerických ozbrojených sil, ale jako jeden z mála bývalých vojáků působil i v diplomacii. Byl to právě Keith Kellogg, kdo vyjednával připojení států východní Evropy k NATO a zároveň zajišťoval zřízení programu školení klíčových postkomunistických důstojníků v armádách zemí bývalého Východního bloku. Kelloggova znalost Sovětského svazu i Ruské federace je tak zcela nesporná a jako respektovaný generál ve výslužbě s úctyhodnou profesní kariérou se Trumpův emisar pro Ukrajinu a Rusko rozhodně nemusí bát zásadního postihu, na který by mohli k Trumpově nelibosti až příliš emotivně reagovat někteří již dnes nespokojení zástupci elity amerických ozbrojených složek.
Kellogg se těší nedůvěře Rusů, protože je zná až příliš dobře, ale na druhé straně si jej velice váží Ukrajinci, kteří Stevenem Witkoffem pohrdají právě proto, že o Evropě ani Ruské federaci neví zhola nic. Z tohoto důvodu se Kellogg po odstřižení od jednání s Kremlem stal emisarem na ukrajinské straně a americké plány, zbrojní dodávky i pozice Bílého domu přímo tlumočí ukrajinské armádě i politické reprezentaci. Kelloggovy plány a výstupy na rozdíl od jiných zástupců USA vždy působily propracovaně, udržitelně a politicky průchodně, což ale sloužilo svému účelu jen částečně kvůli přítomnosti druhé tváře Trumpovy administrativy složené z přátel prezidenta, kteří dnes tvoří jeho nejužší okruh.
Na straně zkušeného generála ale nestojí jen vojáci, Ukrajinci a Evropané. Kellogg zastupuje tu zkušenou, diplomaticky vyspělou a pohledem Evropanů onu tradiční skupinu členů Trumpovy administrativy, která sestává z ministra zahraničí Marca Rubia, předsedy senátu Mitche McConnela, Lindseyho Grahama, Teda Cruze a dalších, jejichž pozice vůči Rusům nedostála změny ani po Trumpově zvolení. Do této skupiny ale patří i generál Randy George, který během návštěvy Ukrajiny dne 19. listopadu varoval před appeasmentem vůči Ruské federaci a po jeho vzoru posléze Kushnerem a Witkoffem sestavený plán kritizovali další aktivní příslušníci ozbrojených složek, což je v USA zcela nevídaný jev. Chris Donahue, velitel sil USA v Africe, Evropě a na Blízkém východě, v reakci na Trumpův plán sdělil, že hraje přímo do karet Putinovi a také po vzoru generála George přímo vyjádřil své znepokojení.
Jak je již dnes známo, Donald Trump zprvu na znění plánu trval, po kritice spojenců a vlastních lidí na nejvyšších pozicích ale otočil a před několika dny Marco Rubio z Ženevy spokojeně konstatoval, jak skvělou práci američtí diplomaté s Evropany odvedli na revizích, které kritizované pasáže většinově, ne-li úplně vymazaly a to, co zůstalo, nepřipomíná Witkoffův a Kushnerův plán ani zdaleka.
Nyní to nelze dokázat, ale za únikem dokumentu do médií by měl logicky stát Keith Kellogg, který v ten samý den oznámil svůj odchod z Trumpovy administrativy a po vzoru Rubia během jednání v Ženevě prohlásil, že je mír na Ukrajině na dosah. Zřejmě znovu, jako při sjednávání summitu Putin-Trump v Budapešti, zafungovala ona zpětná pojistka v podobě mlčících, ale zkušených členů Trumpovy administrativy, jejichž vliv na prezidentovy excesy lze v uplynulých měsících pozorovat stále častěji.
Generál Kellogg, pokud byl skutečně tím statečným mužem, odvrátil nejbláhovější ústupky agresorovi od roku 1938 a zabránil tak pravděpodobné katastrofě. Na závěr dnešního textu si neodpustím dvě poznámky. Tou první je, že i v Trumpově administrativě stále působí zkušení a kompetentní lidé, čehož je příkladem nejen Keith Kellogg, ale zejména elitní generálové americké armády a část diplomatického křídla v čele s Marcem Rubiem, ale i Scott Bessent, jehož vliv na zmírnění Trumpových cel zapadá ve stínu dalších excesů prezidenta a bez intervence ministra financí USA by Evropané utrpěli daleko horší ekonomické ztráty.
Ta druhá poznámka je ale důležitější. My, Evropané, se Američanům často vysmíváme a trpíme komplexem velikášství díky silné ekonomice a vysoké životní úrovni na evropském území. Dnešní svět je ale jiný a na síle záleží více než kdy dříve. Je tak s podivem, že se i dnes za vlády Donalda Trumpa najdou takoví lidé, kteří jsou pro osud Evropy schopní riskovat vlastní kariéry a budoucnost. Vzepřít se prezidentovi USA a prosazovat evropské zájmy tak, jak to udělal Marco Rubio se summitem v Budapešti a jak pravděpodobně učinil i Keith Kellogg pomocí úniku 28 bodového plánu, nemusí být pokaždé bez odezvy.
Bylo by dobré, aby odvahu těchto mužů ocenili i místní státníci tím, že začnou řešit skutečně podstatné problémy Evropy, pokud možno s co nejsilnější urgencí a razancí.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
