Článek
Český stát je bohatý a je bohatší než kterýkoli z našich sousedů, tak jednoduché to je. Nyní si možná mnoho lidí poklepe na čelo a řekne si, on se zbláznil, jak může napsat takovou hloupost - bohatství a zadlužení státu ale nelze počítat jen optikou vládního dluhu, který dosahuje zhruba 43 % HDP, ale také skrze další méně známé veřejné rozpočty a státem garantované důchodové fondy, které spravují soukromé penzijní společnosti.
Ano, vládní dluh stále stoupá a v nominální hodnotě má letos dosáhnout 3,6 bilionu korun. I tak je ale česká vláda zadlužená nejméně ze všech sousedních zemí, a to vetě Rakouska a Německa. Existuje ale i jiná metrika, skrze kterou lze dluh a výši volných prostředků změřit. V dnešním článku se pokusím čtenářům přiblížit méně známé sektory veřejných rozpočtů a také se budu zabývat penzijními fondy starého typu. Tyto fondy jsou totiž státem garantované a současný systém zcela pozbývá smyslu, nevydělává na něm totiž kromě penzijních společností nikdo - ani důchodci, natož pak stát.
Nemáme na investice? Na účtech obcí a krajů leží 560 miliard ladem
Jednou z největších komplikací pro hladký chod českého státu je naprostá neochota jednotlivých složek veřejné správy ke spolupráci. Na příkladu chybějících 37 miliard ve Státním fondu dopravní infrastruktury lze tento problém perfektně demonstrovat. Již dnes si vláda půjčuje od Evropské investiční banky s úroky kolem 3 % ročně a navíc jsou tyto investice podmíněné nejen účelem, ale dalšími evropskými pravidly, která mohou znamenat vyšší náklady ve formě užití konkrétních materiálů, postupů a technik, které nemusí být v českém prostředí vždy vhodné a potřebné.
Jen v minulém roce dosáhl objem úvěrů od EIB 71,4 miliard korun a největší položkou byla dostavba Pražského okruhu, respektive rychlostní silnice 511, na kterou si vláda vzala úvěr v objemu 2,1 miliardy eur. Další půjčky půjdou na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany, ale také na modernizaci železniční sítě. I tak to ale nestačí a Státní fond pro dopravní infrastrukturu (SFDI) předložil pro rok 2026 rozpočet, pro jehož realizaci chybí oněch mediálně propíraných 37 miliard korun.
Jsou tu ale obce a kraje, které na rozdíl od státu nehospodaří deficitně, ale naopak vykazují obří přebytky v celkové hodnotě 560 miliard korun. Jejich zadlužení, když sečteme obce a 14 českých krajů, pak dosahuje pouze 2 % hrubého domácího produktu. Z tohoto podílu drží nejvíce peněz samotné obce, jde o 451 miliard, a kraje poté disponují finančními prostředky v hodnotě 109 miliard korun, které jsou ale méně využitelné kvůli vysoké investiční aktivitě krajských samospráv a jejich mandatorním výdajům například na krajské silnice, nemocnice a další infrastrukturu.
Obce samotné ale velké investiční projekty realizovat neumí. Často se potýkají s nedostatkem odborníků v oblastech stavebního dozoru, inženýringu, dotační expertízy nebo i v právní oblasti a zastupitelé nebo starostové raději projekty nerealizují, než aby byli nařčeni z plýtvání nebo se jim projekty vymkly z rukou.
451 miliard v obcích, jejichž zadlužení dosahuje 0,05 % českého HDP - to je ohromná a bezprecedentní částka, která se každým rokem navyšuje a leží na obecních účtech bez dalšího využití. V České republice zoufale chybí entita schopná tyto peníze využít a investovat, zároveň je ale obcím garantovat a úročit. Starostové o prostředky nemohou přijít bez záruky zhodnocení či zpětné půjčky, jakmile by se objevil rozsáhlý a potřebný investiční projekt. Pokud by stát dokázal využít skrze zřízený investiční fond pouze 15 % likvidních prostředků obcí, zaplatí se potřebný deficit infrastrukturních výdajů v letošním i příštím roce a úročení bude obdobné jako u EIB, s poklesem úrokových sazeb ČNB pak může být i nižší. I tak ale obce vydělají, protože běžné bankovní spořící účty nedosahují ani úrovně úročení vkladů centrální banky.
Zbyněk Stanjura se sice pokusil obce přesvědčit, aby uložily peníze do České národní banky, ale to není řešení. Úročení vkladů ČNB je čistě nákladovou položkou, ale investice skrze státní dluhopisy by alespoň zajistily tuzemské úročení, což by zajistilo budoucí spotřebu oněch výnosů a zpětnou investici do české ekonomiky.
Nyní budu znít jako utopista, ale fond sdružující obecní prostředky může působit i na nižší úrovni a skrze zřízenou krajskou agenturu například investovat do projektů s dopadem na větší počet obcí v dané lokalitě. Jako příklad lze uvést vzdělávací infrastrukturu na městy zřizované úrovni - mateřské a základní školy - nebo sociální služby pro seniory, taktéž pod správou městských a obecních celků. Tyto projekty nemají dopad na jednu konkrétní obec, nýbrž na široké okolí, jsou-li budované s dostatečnou kapacitou.
V současné době tak leží ladem 451 miliard u obcí, jejichž projektové a realizační schopnosti zaostávají za potřebami a neexistuje jediná entita, která by dokázala jejich prostředky sjednotit, garantovat, investovat a vrátit zpět skrze konkrétní realizovaný projekt či ve formě státem garantované úročené investice. Nemusím ani dodávat, že ekonomický dopad takových investic ať už ve formě státních projektů či lokální infrastruktury návratnost znásobí.
To ale není vše. Dalších 363 miliard korun leží na účtech penzijních společností v takzvaných transformovaných fondech, které vykazují zhodnocení 0,6 až 2,1 procent ročně, což nedosahuje ani míry roční inflace.
Dusíme vlastní ekonomiku a zcela vědomě produkujeme chudé důchodce
Otázka transformovaných fondů je ostudou tuzemského důchodového systému. Stará forma penzijního spoření, kde stát střadatelům přispíval měsíčně částkou odvislou od vkladu a garantoval výnosy skrze vybrané penzijní společnosti, je dnes zastaralým, nefunkčním a zcela závadným systémem. 1,8 milionů účastníků transformovaných fondů, jejichž hodnota úspor dosahuje k polovině roku 2025 celkem 363 miliard korun, každý rok dobrovolně chudne a stát musí penze navyšovat z vlastních prostředků, místo aby vláda jednoduše systém změnila a tyto nastávající penzisty z nevýhodného systému převedla.
I pokud by současní střadatelé z transformovaných fondů - zrušených v roce 2012 - přešli na úročení vkladů skrze státní dluhopisy, rozdíl na úrovni zhruba 1,9 % ročního úročení - při započtení 5 letého průměru - navýší objem prostředků penzistů o 80 miliard korun, což na jednoho z 1,8 milionů účastníků vychází na 44 tisíc korun za 10 let kumulativního úročení. Pro výpočet vycházím z průměrného věku účastníka na hodnotě 50 let a využívám pro kumulativní úročení vkladů výnos 1,9 %. Každý jeden z účastníků by tak získal pomyslnou valorizaci penze v hodnotě 2 000 korun na 22 let bez práce, stát by pouze dluhopisy prodal tuzemským střadatelům namísto bankovních domů a ještě by zpětně utržil na zdanění spotřeby účastníků, jakmile by do důchodu skutečně odešli.
Problém výše uvedené praxe tak tkví zejména v nevyužití existujících prostředků, které stát namísto investování do tuzemské ekonomiky nechává ladem a využívá externí nástroje financování, jejichž výnosy se ale do tuzemského HDP a ekonomického výkonu nijak nepropíšou. Mezi výplatami úroků místním obcím nebo střadatelům a zahraničním bankám je ohromný rozdíl. Onen úrok reprezentuje další finance, které budou opět a znovu investovány nebo v tuzemské ekonomice spotřebovány a tím se znovu vrátí do státní kasy.
Téměř bilion korun v české ekonomice ale zřejmě bude ležet dál, protože českým politikům již desetiletí - nelze vinu svalit na konkrétní vládu - chybí odvaha k reformám a odbourání bariér ve veřejném sektoru. Poslední vládou, která se nebála, byla ta Nečasova, ale než se penzijní reforma a revize rozpočtového určení daní dotáhla do konce, přišel její pád a následná vláda Bohuslava Sobotky a Andreje Babiše nechala za potlesku veřejnosti vše navrátit do starých kolejí a dobrovolný pilíř penzijního systému zůstal zmražený, paralyzovaný a bez jakéhokoli využití k dalším ekonomickým benefitům.
Existuje ale tolik míst, kterými se lze inspirovat. Nejefektivnější penzijní systém v Singapuru nabízí perfektní využití peněz domácích střadatelů a zároveň je umí skvěle garantovat, zatímco hospodaření obcí a měst funguje ukázkově ve Spojených státech nebo ve Švýcarsku, kde je spolupráci mezi státními celky a nejmenšími samosprávami efektivnější i díky sdruženým investičním nástrojům - takzvaný community investment fund - a státním servisním organizacím. Dokud se tyto postupy a zavedené funkční praxe nenaučíme a neimplementujeme je do tuzemské veřejné správy, bude státní správa fragmentovaná, nekoordinovaná a investičně neefektivní.
Je to škoda, máme na víc.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
