Babiš sahá po absolutní dominanci. V cestě nestojí Pavel, ale Praha

K sepsání dnešního článku mne inspiroval jeden nejmenovaný a vysoce postavený politický marketér, se kterým jsem dnes ve zcela nesouvisející záležitosti poobědval. Dosud jsem věřil, že mne již tuzemská politika nijak zvlášť nepřekvapí, ale jeho názory, argumenty a především pak čísla zajistila pravý opak. O obsah tohoto setkání se tedy podělím formou textu a pokusím se reprodukovat i zdroji podložit témata, o kterých jsme hovořili.

Prvně mne hovor ubezpečil, jak chybně čte veřejnost politické průzkumy a jak zkratkovitě je také interpretují jednotlivá média i známé osobnosti. Včera zveřejněné šetření o důvěře občanů napříč politickým spektrem je dobrým příkladem zkratek a nepochopení. Mediální pokrytí s titulkem „Nejdůvěryhodnějším politikem je Pavel, nejvíce nedůvěry mají lidé k Turkovi“ si lidé přeloží doslovně, což je přesně onen problém, jemuž se hodlám v textu věnovat.

Prezidentovi totiž nedůvěřují lidé, nýbrž respondenti průzkumu realizovaného metodou CAWI, tedy internetovým dotazováním prostřednictvím formuláře. Při bližším pohledu na metodiku průzkumu se pak objeví další minela, respondenti totiž prezidentovi a dalším politikům nedůvěřují, nýbrž jim „spíše důvěřují“ a „spíše nedůvěřují“. Ona důvěra či nedůvěra je navíc reprezentovaná široce, nikoli konfrontačně. I svářeč bez znalostí politické psychologie jistě pozná rozdíl mezi následujícími dvěma otázkami.

Kvůli chybějícímu prvku konfrontace jsou politicky irelevantní i další zveřejněné průzkumy, tedy informace o voličích Petra Pavla mezi ANO a Motoristy a další šetření, mimo jiné i poměrně zajímavé měření důvěry voličů opozice ve vládu Andreje Babiše, nad kterým by měli lídři bývalé koalice SPOLU, hnutí STAN a Pirátů minimálně pozvednout obočí. V reálném světě to ale chodí tak, že si politické partaje, zvlášť pak hnutí ANO, objednávají konfrontační šetření na míru, která jsou exponenciálně přesnější a více vypovídající než veřejně dostupné průzkumy médií a institutů, jakým je i CVVM Akademie věd. Politici veřejně dostupné průzkumy neberou vážně, datová věda a analytické technologie sice pokročily, nic se ale stále nevyrovná regionálním focus groups s přesně zadanými výstupy.

Veřejná debata ovlivněná průzkumy a moderovaná médii se tak soustředí na nepodstatné, namísto aby občané i novináři sledovali skutečný rozsah dominance hnutí ANO na české politické scéně.

Dalším tématem bylo rozložení sil v České republice, která se v říjnových sněmovních volbách zbarvila do modré barvy hnutí ANO. Dříve liberální bašty typu Liberce, Plzně, Českých Budějovic, Pardubic a Hradce Králové jsou dnes zcela pod kontrolou Babišova hnutí a sněmovní volby tento trend potvrdily. Zůstává jen Brno a Praha s tím, že v Brně náskok SPOLU na ANO poklesl o 9 % za pouhé čtyři roky a poprvé zde hranici 5 % překročilo SPD i Motoristé sobě. Výsledek 63:27 na procenta současné opozice a vlády z roku 2021 se v Brně zredukoval na 58:37. To nejsou pro opozičníky příliš dobré zprávy. I v Praze došlo k posunům - poměr 62:17 pro současnou opozici vystřídala v roce 2025 již těsnější výhra, konkrétně 63:30.

Teď pojďme počítat. Při odečtení odevzdaných hlasů v Praze a Brně, nikoli pro hnutí ANO, ale pro všechny sněmovní partaje, by výsledky voleb dopadly následovně. Hnutí ANO by získalo 37,2 % odevzdaných hlasů, koalice SPOLU by následovala s 20,1 %, třetí by zůstalo SPD s 10,7 %, čtvrté dělené místo a 7,4 % hlasů připadá Motoristům, zatímco hnutí STAN získá 6,3 % hlasů, Piráti pouhých 5,4 % a Stačilo! 5,1 %, čímž se završí zisky partají, které by postoupily do Poslanecké sněmovny. Tyto volební obvody, tvořící 82 % populace České republiky, by zajistily hnutí ANO a Motoristům pohodlnou sněmovní většinu, zatímco by společně s hnutím SPD a Stačilo! získal Andrej Babiš pohodlnou ústavní většinu k prohlasování čehokoli, co by bylo třeba. Ani jedna ze stran současné opozice při odečtení Prahy a Brna z politické rovnice nezískala, všechny bez výjimky ztrácí i při zahrnutí kdysi regionálních lidovců a venkovsky se tvářícího hnutí STAN, které je dnes ale zcela závislé na podpoře z největších českých metropolí.

Onen souboj Prahy, Brna a ostatního „venkova“ je tak soubojem Prahy a Brna s celou Českou republikou, kde ale liberální bašty zdrcujícím způsobem prohrávají. Nárůst preferencí současné opozice o jedno procento v Praze a Brně pak hnutí ANO společně s dalšími partajemi současné vlády hravě srovnají ziskem pouhých zhruba 0,2 % ve zbytku České republiky. Tato matematika je v modelovaných případech zcela neúprosná. Začne-li se tedy tandem Prahy a Brna více vymezovat k opozičním řadám, mohou dotyčné strany přežít, ale nemohou za současného rozložení sil vyhrát. Ještě více děsivé jsou pak modely, které jsem měl šanci vidět, zahrnující města do 20 000 obyvatel a obce do 700 obyvatel v Moravskoslezském, Ústeckém, Karlovarském a Olomouckém kraji. Tyto scénáře a rozložení sil v často neviditelných, leč součtem populačně významných celcích si může každý na základě údajů statistiků dopočítat sám. Andrej Babiš v těchto městech a obcích v republikovém vyjádření zcela dominuje a ať už jde o Slaný, Kralupy nad Vltavou, Kdyni, Vimperk nebo Rožnov pod Radhoštěm. Mohl bych jmenovat veškerá města nad 20 000 obyvatel mimo nejbližší okolí Prahy a Andrej Babiš vyhrál doslova všude.

Tato podpora z regionů je pak tím, co dělá Andreje Babiše natolik silného a zdánlivě i neporazitelného. Na vině je historický dluh tradičních stran, které v letech 2017 až 2025 zcela podcenily regionální práci a zázračná volební výhra v roce 2021 je utvrdila v tom, že činí správně. Tato chyba se ale vrací jako bumerang, protože sněmovní volby roku 2021 neskončily pro koalice SPOLU a PirStan vítězně. Bývalý premiér vládl jen díky propadlým hlasům Přísahy, SOCDEM i KSČM a Andrej Babiš po dobu vlády Petra Fialy setrvale posiloval v regionech i na komunální úrovni, což se ukazuje jako zcela klíčové.

Dalším argumentem při konverzaci o rozložení vládních a opozičních sil byl koncept antibabiš, tedy odmítání jakékoli koaliční spolupráce mezi současnou vládou a opozicí. Babišovi protivníci, například Vít Rakušan nebo Petr Fiala, před volbami hovořili o volbách jako o souboji demokracie s populismem a extrémismem, nebo také o volbě mezi proruskými silami a 101 demokraty ze stran současné opozice, v nezávislosti na jejich složení. Výsledkem bylo posílení dvou již přítomných bloků ve společnosti, tedy těch, kteří Babiše tolerují a těch, kteří s ním spolupracovat nikdy nebudou. Dojem zdánlivé výhry v roce 2021 zřejmě dovedl Petra Fialu a další tváře opozice k akcentu odporu proti Babišovi i ve chvíli, kdy čísla jasně hovořila pro pravý opak. Zde mi ale opět můj spolustrávník sdělil logický důvod, proč byla loňská sněmovní kampaň natolik vyhrocená. Ze všech průzkumů kampaně SPOLU a dalších partají současné opozice totiž vyplývalo, že jedinou cestou k výhře je pouze a jen potlačení ochoty voličů ANO k volbám přijít, jinak dojde k totální volební porážce, což se také stalo.

Onen až nepřirozený akcent na proruskou orientaci Andreje Babiše a ruské tanky v ulicích, vyhraje-li hnutí ANO volby, tak měl sloužit nejen k mobilizaci vlastních, ale také ke znechucení Babišových voličů. Dopadlo to ale přesně opačně, hnutí ANO vyluxovalo Stačilo! i SPD a získalo o mnoho více hlasů než mnozí předpokládali. To opět pouze doložilo skutečnou politickou sílu Andreje Babiše, která dnes již dávno nespočívá pouze v hlasech seniorů a vyloučených lokalit. Logicky jsem tak položil otázku, zda se dá se současným stavem něco dělat a zda v České republice existuje někdo schopný Babiše porazit, na což jsem dostal poměrně překvapivou, leč spekulativní odpověď. Sílu lze totiž hledat pouze v regionech a porazit hnutí ANO by prý mohla zvládnout jen napohled nesourodá koalice lidovců a hnutí STAN.

Čím více se polemika nad koalicí KDU-ČSL pod vedením Jana Grolicha a hnutí STAN Víta Rakušana rozvíjela, tím větší dávala smysl. Politická moc, dokonce i ta zhmotněná ve sněmovním zastoupení, vychází čím dál více z regionů. Doba sociálních sítí natolik podryla důvěru občanů v politické instituce, že se občané uchylují k regionálně významným a důvěryhodným tvářím, zejména pak k hejtmanům a komunálním politikům. Tento jev bylo možné pozorovat u Moniky Brzeskové, Matěje Hlavatého, Richarda Brabce, Jany Vildumetzové, Štěpána Slováka, Vítězslava Schreka a dalších napříč politickým spektrem.

Lidé si v časech obecné nedůvěry v politiku demokracii oblíbili natolik, že se jí stále vehementněji učí také používat. Sledují podobu konkrétních kandidátek a tam, kde je poskládána kvalitně stranu odmění, zatímco jinde jí penalizují tím, že k volbám dokonce ani vůbec nepřijdou. Opět, SPOLU v Moravskoslezském kraji ztratilo více než kdy jindy, zatímco ve Středočeském kraji vedeném Martinem Kupkou a dalšími regionálními osobnostmi zůstala koalice proti výsledkům jinde až podezřele na svém.

Nedostatkem Pirátů, Top 09 a ODS je jejich zanedbávání regionální a komunální práce, v důsledku čehož se kandidátky redukují na celostátní lídry, což ale v Ostravě nebo v Českých Budějovicích lidé často nechápou. I navzdory preferencím podobným klinické smrti se KDU-ČSL a hnutí STAN mohou jako jediné celostátně významné partaje opřít o zastoupení v regionech a místní osobnosti. Vít Rakušan tento trend v loňských volbách naboural a navzdory deklarované podpoře osobností z krajů najmenoval do čela kandidátek politické nominanty, což mu rozhodně neprospělo. Jan Grolich na druhé straně je velkou neznámou a potenciálním černým koněm voleb v čele s regionálně silně zastoupenou KDU-ČSL, která musí pouze najít směr a témata, kterým budou voliči rozumět. Výsledky lidovců na kandidátkách SPOLU dlouhodobě neodpovídají preferencím a značně je převyšují - jakmile se tento trend přemění do efektivní komunikace skrze regionální osobnosti, poroste i volební potenciál. Při pohledu na české kraje a jejich vedení se pak koalice KDU-ČSL a hnutí STAN jeví jako přirozený krok. Starostové pomyslně umí Středočeský, Karlovarský, Liberecký a Plzeňský kraj, zatímco lidovci registrují skvělé výsledky v Jihomoravském i Olomouckém kraji a podle výsledků sněmovních voleb by si mohli pomýšlet i na zlepšení v dlouhodobě Babišem opanovaném Moravskoslezském kraji.

Tato teze o koalici dvou zdánlivě nesourodých subjektů by mne nikdy dříve nenapadla, leč musím uznat, že je hodna minimálně několika průzkumů mezi voliči a zamyšlení opozičních lídrů.

Když už se původně zamýšlený hodinový oběd chýlil po třetí hodině ke konci, přešla řeč na osobnost prezidenta Petra Pavla. Dlouhodobě jsem zastával názor, že až příliš podpory opozičních lídrů prezidentovi škodí a ani demonstrace svolaná spolkem Milion chvilek pro demokracii jeho šance na znovuzvolení příliš nezvýšila. Odpovědí mi byla až geniální politická metafora - politika je jako fotbal a prezident je rozhodčí. V této větě je obsaženo vše, co bylo možné sledovat již během funkčního období Miloše Zemana. Voliči nehodnotí prezidenta jako politika, nýbrž jej vnímají jako jakousi rozhodčí politickou autoritu, které přisuzují unikátní vlastnosti.

Je tedy zcela vysvětlitelné, že voliči hnutí ANO vhodili své hlasy Petru Pavlovi a totožně učinili i příznivci Motoristů, kteří dva roky po prezidentských volbách volili Petra Macinku a Filipa Turka. Z pohledu onoho zainteresovaného experta totiž existuje rozdíl mezi celostátní politikou a úlohou prezidenta. Ony dvě činnosti nelze slučovat a ani mezi ně postavit přímou úměru v podobě příslušnosti k té či oné straně, tak to jednoduše mezi občany nefunguje.

Jakási až královská figura v podobě prezidenta bydlí na Pražském hradě a dohlíží na poměry v České republice, přičemž je jí dovoleno pískat fauly, vylučovat a činit jiná autoritativní rozhodnutí, aniž by však byla ohrožena hněvem fanoušků, nezasáhne-li do hry až příliš. I proto hovoří zveřejněné průzkumy o podpoře nejmenování Filipa Turka, ačkoliv se čísla neshodují s důvěrou vyslovenou Petru Pavlovi nebo preferencemi přisouzenými jednotlivým partajím. Prezident může mít v jednu chvíli důvěru voličů hnutí ANO a zároveň nejmenovat jejího kandidáta, nebo proti vládě Andreje Babiše otevřeně vystoupit v otázce nedodání letounů L-159 Ukrajině.

Prezident není vnímán jako přímý aktér exekutivní politiky, nýbrž jako její arbitr. Demonstrace Mikuláše Mináře tak automaticky nezaseje mezi voliči hnutí ANO nebo Motoristů nedůvěru v hlavu státu. Voliči by museli vyhodnotit, že rozhodčí přestal být nestranný a píská výhradně ve prospěch jednoho týmu. Při zhodnocení dosavadních kroků Petra Pavla je třeba uznat, že se tak dosud nestalo a mezi většinou veřejnosti existuje i obecný konsenzus na nejmenování Filipa Turka, zřejmě nemusím vysvětlovat, proč. Pokud by pomyslné góly v podobě politických útoků a kroků začal sázet i sám Petr Pavel, důvěru občanů může velmi rychle ztratit. Zatím se tak ale neděje a míra tolerance u prezidentů, jak mi bylo následně vysvětleno, je násobně vyšší než u běžných politiků či ministrů. Tato teze opět dává smysl, jak jinak si vysvětlit podporu Miloše Zemana po jmenování Rusnokovy vlády, než jako obecný konsezus veřejnosti hovořící v neprospěch Petra Nečase. Rozhodčí v tomto případě hru přerušil, týmy vyměnil a voliči mu odpustili.

Ale politika je prý fotbal a rozhodčího potřebuje. I proto jsme se na závěr oběda shodli, že je v současném rozložení politických sil volební porážka Petra Pavla až nepředstavitelná, leda by v následujících 18 měsících provedl zcela zásadní chyby a až příliš zasahoval do pomyslné politické hry. Jakkoli tato pozice rozhodčího představuje pro Petra Pavla výhodu, lídři opozice by se měli na hlavu státu spoléhat o to méně. Politická podpora rozhodčího totiž není žádaná v jakémkoli zápase a volby nebudou výjimkou. Taková deklarace by oslabila obě strany a zjistil to Miloš Zeman když založil stranu SPOZ a stejně by byl s realitou své pozice prezidenta konfrontován ve volbách i Petr Pavel.

Tímto můj dnešní text skončí a na závěr uvedu jen, že jsem si dosud ani neuvědomoval, jak moc dominantní je Andrej Babiš na tuzemské politické scéně a rozhodně se také naučím lépe číst volební průzkumy, případně i zkoumat příslušné otázky a metodiky. Informace z těchto průzkumů pak totiž nabývají zcela odlišného než původně deklarovaného významu a při pochopení širší psychologie elektorátů napříč společností i politických principů lze lépe číst i kroky jednotlivých aktérů, kteří mají k dispozici násobně kvalitnější a lépe zaměřená šetření. Čísla jsou však poměrně hrozivá. Pokud se Babišovi rivalové rychle nevzpamatují, stačí pouhá čtyři procenta podpory v regionech mimo Prahu a Brno pro hnutí ANO, aby po příštích volbách skládal Babiš většinovou vládu. Odstřelení Motoristů nebo SPD nepomůže, ba naopak a lídři opozice již dvanáctým rokem neustále ztrácí, aniž by se však zdálo, že si to uvědomují. Babiše dnes drží na uzdě jen Praha a Brno, ale i v těchto městech hnutí ANO stále konsoliduje podporu a preference současného vládního bloku setrvale stoupají.

O to zajímavější bude sledování letošních komunálních voleb v Praze a Brně, kde se ukáže, zda se s vládním angažmá Babišova dominance oslabí, nebo naopak posílí. V druhém případě by už šlo opravdu pomyslně do tuhého.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.