Článek
Dnešní text vyzní lehce pochmurně a skepticky, což ale není způsobeno popisovanými fakty, ale politikou Evropské unie v uplynulých patnácti letech. Kdysi jsem slyšel komentář, že kritika politiky je solí demokracie, s čímž nelze nesouhlasit a zdroji podložená kritika kroků Evropské unie není výjimkou. Stejně jako se nyní Donald Trump ve Spojených státech žene do obrovských problémů kvůli uvaleným clům, Evropská unie ztrácí v přímém přenosu nejen svou konkurenceschopnost, ale především bezpečnost. Navzdory četným názorům politiků za tento neblahý stav ale nemůže pouze Green Deal a dekarbonizace.
Staré přísloví „Když dva dělají totéž, není to totéž,“ je uplatnitelné i na energetickou situaci v evropském bloku, která je nyní v neutěšeném stavu a bez zásadních změn v samotné koncepci politiky si Evropa sama koleduje o ztrátu ekonomické i bezpečnostní suverenity. Jádrem problému je koncepce z let 2005 až 2010, která dnes již není aktuální kvůli zhoršující se geopolitické situaci a také kvůli nástupu nových technologií, které před 20 lety nikdo nemohl předvídat, natož pokrok zahrnout do plánování budoucnosti.
Jak politici v EU přemýšleli v roce 2010 si lze i dnes zpětně přečíst v dokumentu A Strategy for Competitive, Sustainable and Secure Energy z roku 2010. Čtenáře překvapí zejména to, jak současné kroky EU přímo z této koncepce vychází i po patnácti letech, kdy je svět zcela odlišný od toho v roce 2010.
Čína dekarbonizuje, EU dekarbonizuje. Jedna ekonomika suverenitu získává, druhá ztrácí
Politici milují zkratkovitá hesla a jednoduchá řešení, která slibují voličům s vědomím, že je často zcela nereálné je posléze uvést do praxe. A tak máme v České republice obhájce a popírače Green Dealu, který je univerzálním důvodem pro jakékoli nezdary, vysoké ceny energií a pochmurné vyhlídky průmyslu. Realita je ale komplikovanější a lze si nevhodný přístup Evropské unie k energetice lépe vysvětlit na příkladu Číny.
Kdo nasadil nejvíce obnovitelných solárních a větrných zdrojů v roce 2024? Evropská unie lačnící po dekarbonizaci? Chyba lávky, byla to Čína. Druhá největší ekonomika světa nasadila více obnovitelných zdrojů než všechny ostatní státy dohromady, konkrétně šlo o 64 % nové instalované kapacity obnovitelných zdrojů o neuvěřitelném výkonu 373 GW. Představte si 175 elektráren Temelín a takový výkon Čína zajistila v obnovitelných zdrojích jen za minulý rok. Evropská unie pokulhávala a nasadila pouze 66 GW solárního výkonu a 14 GW v pevninských i mořských větrných elektrárnách.
Vadí vám elektromobily a vnímáte je jako přímý důsledek Green Dealu? Číňané v roce 2024 dosáhli podílu nových prodaných automobilů v poměru 51 % těch se spalovacími motory vůči 49 % elektromobilům. Celkově flotila automobilů v Číně dosahuje podílu zhruba 10 % elektromobilů, zatímco v EU jde o 6 % a při započítání hybridních vozů o 20 %, Číňané ale elektrifikují zásadně více. Podíl nových prodaných aut čistě na elektřinu činil v Evropské unii pouhých 15 %. Vadí vám kvóty pro automobilky a emisní povolenky? Systém obchodování s emisními povolenkami u průmyslových podniků v Číně je největší na světě. Ročně se zobchodují povolenky až na 4,5 miliardy tun oxidu uhličitého a automobilky mají kvóty na povinnou výrobu elektromobilů již od roku 2021.
V roce 2025 Číňané emisní povolenky zpřísnili a uvalili daň z produkce oxidu uhličitého i na cementárny, ocelárny, kovovýrobu a letecký průmysl.
Takže znovu. Když dva dělají totéž, není to totéž. Čína totiž skrze nasazování obnovitelných zdrojů a rozvoj elektromobility energetickou suverenitu získává, kdežto Evropané jí ztrácí. Tento výsledek je dán primárně dostupností primárních zdrojů a závislostí na externích dodavatelích, kterou Čína odbourává, zatímco Evropská unie závislost každoročně posiluje.
Nelze vinit Green Deal. Evropská unie chybuje v samotném základu své dekarbonizační a energetické politiky a Green Deal je pouze důsledkem chybného uvažování, při kterém nebyly zohledněny bezpečnostní aspekty a opomenuty v Evropě dostupné zdroje. Má Čína k dispozici kompletní produkční řetězec pro výrobu elektromobilů? Samozřejmě ano. Má Čína k dispozici kompletní produkční řetězec pro výrobu solárních článků a baterií? Samozřejmě ano, jinak by o takto obsáhlé a důsledné dekarbonizaci Číňané vůbec ani neuvažovali. Dělají to kvůli ekologii? Částečně možná ano, ale hlavním důvodem je odklon od ropy a fosilních zdrojů, které Čína naopak na rozdíl od sousedního Ruska nebo Spojených států nemá.
Dekarbonizace je pro Čínu výhodná a realizuje jí tak, aby se maximálně vyplatila. Proč tedy Evropská unie stále klopýtá a dekarbonizační snahy vykazují více komplikací než užitku?
Nemáme křemík, nemáme plyn, nemáme nerostné zdroje. Evropa se dobrovolně stává závislou na nevyzpytatelných hráčích
Až nyní po ukázce čínského příkladu efektivní dekarbonizace, obchodování s emisemi a kvót na výrobu automobilů lze rozebrat příklad Evropské unie a chyb, kterých se politici od samého počátku dekarbonizačních snah dopouštějí. Než abych vypisoval sáhodlouhé analýzy, stačí si položit jednouchou otázku - Máme křemík, plyn a nerostné zdroje? Krátká odpověď zní ne. Zatímco Čína pomocí dekarbonizace buduje energetickou nezávislost, Evropa se stává závislou na dovozcích materiálů. Až 80 % nasazené solární kapacity v EU pochází z Číny, plyn k vyvážení výpadků obnovitelných zdrojů dovážíme z Ruska, USA nebo arabských zemí, protože norské kapacity nestačí. Větrné turbíny umíme, ale chybí nám vzácné zeminy, které opět EU dováží z Číny nebo Austrálie.
A nyní si pojďme představit dvě hypotetické a připomenout jednu zcela skutečnou situaci. Začnu těmi hypotetickými - EU posiluje spolupráci se státy MENA, tedy s regiony Severní Afriky a Blízkého východu v otázce dodávek plynu a ropy. Jde o stabilní region a bezpečné dodavatele? Odpovědí může být nátlak Kataru na evropské politky v otázkách Gazy. Ne, jde jen o další závislost a hypoteticky může tento obchodní vztah, bude-li posilovat, vyústit jen v podřízenost zájmům dodavatelů. Druhou hypotetickou otázkou je, jak moc lze věřit Spojeným státům, protože se po vypuknutí války na Ukrajině Evropa stává zcela závislou na tamních dodávkách LNG, tedy zkapalněného zemního plynu. Mohou se, zcela hypoteticky, vztahy vyostřit? Jistě ano, Evropa je pak ale perfektně vydíratelná, stejně jako v roce 2022 po Putinově agresi na Ukrajině.
A nyní se dostávám k té třetí, zcela reálné situaci. Německo, lídr EU v dekarbonizaci a hlavní architekt Green Dealu, spoléhalo na ruské zdroje skrze plynovody Nord Stream 1 a Nord Stream 2 včetně další spolupráce v oblasti dodávek vzácných zemin a nerostů k soběstačnosti v otázce výroby obnovitelných zdrojů. Putin si toho byl velice dobře vědom a chybělo málo, abychom vyměnili životy a osud Ukrajinců i evropskou bezpečnost za další dodávky fosilních paliv, na kterých je EU závislá právě vinou naivity některých politiků, kteří postavili koncept bezpečnosti a rozvoje na obchodních vztazích s diktátorem.
Neodpustím si i čtvrtou hypotetickou, leč reálnou situaci - Vypukne-li válka s Čínou a bude-li nedej bože trvat déle než několik let, můžeme se s instalovaným solárním výkonem rozloučit. Náhradní díly nebudou, křemík nebude a lze si jen domýšlet, zda Číňané mají či nemají onen pověstný kill-switch, tedy softwarové možnosti k vypnutí onoho instalovaného výkonu, což by se rovnalo katastrofě. Možná nyní příliš straším, ale přesně takové úvahy měli zahrnout politici do své energetické koncepce let 2010 až 2015, jejíž dopady cítíme v Evropě dnes a stále se někteří nechtějí iluzorní a naivní politiky vzdát.
Nemáme zdroje. Tak je to jednoduché a dokud neumíme vyrobit solární článek nebo větrnou turbínu zcela nezávisle a také je nezávislé servisovat, je energetická koncepce EU nebezpečným a naivním hazardem, který nepovede k ničemu dobrému. Můžeme si pak pouze vybrat, zda budou mít Evropany v hrsti Rusové, Arabové, Američané nebo Číňané. Koncepci, strategii a realizaci této závislosti si ale odsouhlasili samotní politici EU, kteří jí i dnes za znatelně horších bezpečnostních podmínek dále prosazují.
Přitom existují i jiné a potenciálně výkonné zdroje energie, ve kterých EU dominuje, ale namísto rozvoje těchto soběstačných strategií volí ty, kde si bez spolupráce nevyzpytatelných velmocí neporadíme. Rozvíjet bychom mohli malé nukleární reaktory a do vývoje investovat násobně vyšší částky, jak to dělají Američané. Také bychom mohli rozvíjet geotermální zdroje pro městské vytápění tak, jak to dělají Švédi, Francouzi, Poláci a Holanďané. V závodu o ovládnutí fúze si také nevedeme nijak dobře a zatímco v minulosti byl evropský ITER centrem výzkumu, dnes projekt upadá a Číňané s Američany rozjeli vlastní a perspektivnější projekty.
Ideologie zvítězila nad bezpečností a rozumem
Problém evropského směřování tak nespočívá jen v samotné myšlence Green Dealu, ta není nijak závadná a na příkladu Číny lze jasně prokázat její přímé přínosy pro bezpečnost, energetickou nezávislost i ekonomiku země. Problém je, že v myšlence Green Dealu politici nezohlednili ty správné recepty a místo bezpečnosti a realizovatelnosti konceptu vsadili na ideologické mantry v podobě záchrany planety a tímto odůvodněním stále neobhajitelné obhajujeme, ačkoli jsme se v případě závislosti na Rusku i na Spojených státech v uplynulých letech zásadně spálili.
Dnes je již jasné, že evropská ideologická hra s uhlíkově neutrálním průmyslem naráží na bariéry reality. Instalujeme příliš málo výkonu obnovitelných zdrojů, potvrzuje Mezinárodní energetická agentura (IEA). Modernizace sítě v EU nestačí, musíme investovat místo 300 miliard eur ročně až 600 miliard eur ročně, píše agentura Reuters. Instalovaný výkon úložišť plánovaný v hodnotě 50 GW do roku 2030 nebude stačit, potřebujeme více než trojnásobek, píše opět Reuters. Průmysl v Evropské unii ztrácí konkurenceschopnost, také kvůli energetice, píše Mario Draghi ve své zprávě. Nástup umělé inteligence zvýší požadavky na výrobu elektřiny. EU naopak počítala s jejím poklesem a kapacitu nemá, píše opět IEA.
A mohl bych pokračovat. V současnosti je lpění na neaktuální a mylné energetické koncepci v Evropské unii tím největším bezpečnostním rizikem. Evropa se stává závislou a Green Deal je třeba nikoli zrušit, ale reformovat a upravit pilíře, na kterých původní záměr stál. Není špatné dekarbonizovat a snižovat závislost na fosilních zdrojích, jak ukazuje Čína. Špatná je jen ideologická a závislostní cesta, kterou prezentuje současná Evropská unie.
Již včera bylo pozdě a nezmění-li se uvažování, bude mít Evropa v následujících letech zásadní problém nejen v konkurenceschopnosti, ale hlavně v bezpečnosti.
