Článek
Ani nevím, kdy jsem naposledy Evropskou unii za nějaký krok vyloženě pochválil, příležitostí ostatně nebylo mnoho. Dnes v komentáři k odsouhlasení dohody Evropské unie se státy Mercosur udělám výjimku a krok unijní exekutivy ocením, ačkoliv má uzavřená dohoda i stinné stránky. Při polemice nad tím, zda jde o výhodný obchod, nebo zaprodání evropského zemědělství, je třeba posoudit dohodu komplexně, nikoli pouze skrze její jednotlivé komponenty.
Aliance Mercosur je podobná původnímu Evropského hospodářskému společenství, tedy obchodní alianci evropských států za dob studené války, kterou lze nazvat zárodkem Evropské unie současnosti. Mercosur je relativně nové uskupení a vznik aliance iniciovala Brazílie, Uruguay, Argentina a Paraguay v roce 2001 s cílem uvolnit bariéry mezi čtyřmi sousedícími státy a postupně také expandovat skrze vyjednané obchodní dohody na nové trhy. Dohoda schválená Evropskou radou a Evropskou komisí neřeší obchod s takzvanými asociovanými státy Mercosur, kterými jsou Chile, Kolumbie, Bolívie, Peru a Ekvádor. Tyto vesměs chudší státy Jižní Ameriky z obchodní dohody těžit nebudou, alespoň prozatím. Ekonomický výkon čtyř zahrnutých členských států společenství dosahuje více než tří bilionů dolarů ročně, tedy výkonu srovnatelného s Velkou Británií nebo Francií a řeší i volný pohyb osob, tedy populace zhruba 300 milionů Brazilců, Uruguayců, Paraguayců a Argentinců.
Nejde tak výhradně o obchodní dohodu, ale o širší paletu dohod o spolupráci, právní jistotě firem, ale i o vzdělávání a volném pohybu pracovní síly. Nyní je třeba vysvětlit, co se vlastně uzavřelo a jak bude implementace dohody probíhat.
Otevření nových trhů znamená i novou konkurenci
S většinou zemí světa mají již smlouvy o bilaterální spolupráci uzavřené nejen členské státy, ale i Evropská unie. Tyto historické dohody ale řeší pouze pomyslný povrch a neodbourávají tarifní a netarifní bariéry u obou obchodujících stran. Když se budou čeští průmyslníci snažit vyvézt své součástky do automobilů například do Brazílie, narazí na poměrně komplexní překážky nejen ve formě 37 % cel, ale také odlišných homologací, nejasného ukotvení intelektuálního vlastnictví nebo odlišných standardů pro elektroniku či potraviny. Stále pamatuji, jak firma, ve které jsem působil před 10 lety, snažila exportovat elektroniku do Brazílie a na tomto příkladu si čtenáři mohou domyslet, jak značné tyto překážky pro export v současnosti jsou. Prvně bylo třeba založit entitu v Brazílii, protože jsme prodávali zařízení vládě, respektive Ministerstvu školství, a právní řád Brazílie neumožňuje zahraničním společnostem soutěžit veřejné zakázky. Druhou bariérou byly brazilské homologace, které neuznávaly americký standard FCC ani evropský CE, tudíž jsme dalšího půl roku čekali na homologační laboratoř. Abychom se vyhnuli 37 % clu na elektroniku, doporučila nám přímo brazilská vláda, abychom dopravili produkty po částech a smontovali je na místě, protože na polotovary clo dosahovalo pouhých 15, nikoli 37 %.
Brazilská entita si ale žádá brazilského právníka, zápis v brazilském obchodním rejstříku a nevyhnutelně také brazilské daně. Mimo jiné se posléze veškeré reklamace řídí brazilským právem a je také třeba produkty opatřit brazilskými štítky s portugalskými návody a zřídit povinné reklamační centrum, samozřejmě s portugalsky hovořící obsluhou. Vtipné na celé této anabázi bylo, že ani obchod v hodnotě necelých osmi milionů korun nevydělal dostatek na to, aby se zaplatil celý proces, který by bylo nutné v budoucnu nutné s výjimkou homologace opakovat, z čehož bylo nejhorší proclení a logistika. Výše uvedený postup lze aplikovat i na jinou elektroniku, součástky do automobilů, medicínská zařízení, respektive na vše, co je třeba homologovat, což je dnes téměř cokoli zapojené do zásuvky a v případě sektoru automotive jsou regulace ještě násobně striktnější a tím i nákladnější.
Jak je známo, cla uvalená americkým prezidentem Donaldem Trumpem tvrdě dopadla na evropský průmysl a zejména na sektor výroby automobilů i souvisejícího vybavení. Evropské automobilky navíc čelí čínské konkurenci a otevření nových trhů může představovat polití živou vodou v době, kdy je takový impuls velice potřebný. Při pohledu na exportní bilanci Evropské unie je pak jasné, jak je dohoda důležitá a proč některé členské státy Evropské unie usilují, aby k implementaci nikdy nedošlo. Za rok 2024 zajišťovala Brazílie celkem 38 % veškerého dovozu potravin do Evropské unie a dalších 32 % vývozu největší jihoamerické země tvořily minerály, oleje a suroviny. Brazílie ale z Evropské unie dováží více než do EU vyváží a nakupuje medicínské vybavení za 28 miliard eur ročně, chemikálie a léky za 24 miliard eur a automobily nebo transportní vybavení za 12 miliard eur.
Podobná obchodní bilance existuje i s dalšími členy Mercosur, tedy s Uruguayí, Paraguayí a Argentinou. Ve zkratce lze situaci popsat tak, že státy Jižní Ameriky dováží potraviny, zemědělské produkty a suroviny, zatímco Evropská unie vyváží produkty s vysokou přidanou hodnotou, zejména pak strojírenské výrobky, letadla, léky, chemikálie a automobily. Levné zboží proudí do EU, zatímco členské státy vyváží drahé produkty do Jižní Ameriky. Tak vypadá obchodní bilance nyní před uzavřením dohody a EU je třetím největším obchodním partnerem společenství Mercosur po Číně a Spojených státech.
Smlouva postupně obchodní bariéry rovnoměrně odbourá, ale zachová také existující standardy pro dovoz potravin do EU, zatímco sjednotí průmyslové homologace a sníží dovozní cla do Jižní Ameriky ve výši 15 až 19 % na 91 % importovaného zboží, konkrétně na strojírenské výrobky, automobily, textílie, chemikálie a léky.
Logicky tak vyplývá, že nejohroženějším segmentem se po podpisu dohody se společenstvím Mercosur stanou zemědělci a téměř neexistující evropský těžební průmysl, zatímco strojaři, automobilky a další průmyslníci značně vydělají, protože se jim sníží cla, odbourají obchodní bariéry a zavede se společný systém homologací i dovozních kvót. Teoreticky by tak měla být preference členských států Evropské unie jasná - zemědělství se na evropském HDP podílí 1,2 %, zatímco průmysl celými 22 % a sektor služeb, které taktéž do Jižní Ameriky již dnes vyvážíme, tvoří z HDP unie většinových 65 %.
Jasné jako facka? Ne, Francouzi, Poláci, Maďaři a Irové by s tímto hodnocením nesouhlasili.
Paradoxní dilema - oživit průmysl? Ne, raději dohodu sabotujme kvůli zemědělství
S dohodou Evropské unie a společenství Mercosur přichází jeden z nepochopitelných paradoxů dnešní doby. Ti politici, kteří varují před zhoubnou klimatickou politikou Evropské unie a před úpadkem evropského průmyslu zároveň brání dohodě, která má průmyslníkům otevřít jihoamerický trh, kam firmy již v současnosti vyváží více než 110 miliard eur v produktech a dalších 30 miliard eur ve službách ročně. Tržby a zisky evropských firem, které se rozhodly založit pobočky přímo ve státech Mercosur, posléze zpět do evropské ekonomiky odvádí další miliardy eur na dividendách.
Jak je výše zmíněno, obchodní bilance Evropské unie zůstává pozitivní, tudíž do členských států Mercosur i v dnešní době exportujeme více než dovážíme zpět a to navzdory četným obchodním bariérám. Svět je navíc menší než se zdá a výkonných ekonomik, se kterými lze posílit obchodní vazby, již není příliš mnoho. S Indií se Evropská unie snaží uzavřít obchodní dohodu již 18 let a Spojené státy v dnešní době obchodní partnery ostrakizují a limitují obchodními tarify. Jak dopadly české a evropské firmy v Číně, to ukázal příběh Volkswagenu, Škody Auto a dalších společností, kterým čínští konkurenti vykradli výrobní postupy a intelektuální vlastnictví, jen aby je z trhu následně vytlačili za podpory čínského státu a navíc jim začali konkurovat i na evropském trhu. Afrika je nestabilní a ekonomicky limitovaná, čímž je Jižní Amerika, snad s vyjmou Mexika, jednou z posledních dostatečně ekonomicky silných oblastí, kde má Evropská unie ve vzájemně výhodné úpravě obchodních vztahů stále rezervy.
Některé frakce v Evropském parlamentu by ale s výše sepsaným hodnocením výhod a nevýhod nesouhlasili. Proti uzavření smlouvy se společenstvím Mercosur se zformovala podivuhodná opozice, kterou tvoří evropští Zelení, evropská frakce Levice, francouzská část Patriotů pro Evropu a polští zástupci strany Právo a Spravedlnost. Tito odpůrci pak argumentují zcela protichůdnými stanovisky, čímž se schvalování 25 let vyjednávané smlouvy proměnilo v nesrozumitelný chaos.
Evropské frakce Zelených a Levice totiž vnímají dohodu s Mercosur jako popření evropské klimatické politiky, politiky udržitelnosti a pošlapání širší palety opatření známých jako Green Deal. Podle těchto europoslanců dbá dohoda příliš málo na udržitelnost a nastavuje pro jihoamerické dovozce nedostatečné regulace v oblasti lidských práv a uhlíkové neutrality.
Naše frakce je proti dinosauří dohodě EU-Mercosur, protože jde proti hlavnímu zájmu evropského bloku, tedy implementaci Green Dealu. Ve smlouvě chybí striktní vymáhání udržitelného hospodaření na straně jihoamerických dovozců a smlouva povede k výraznějšímu odlesňování v zemích Mercosur.
Vyjádření Saskie Bricmont, hlavní vyjednavačky za Zelené, ukazuje silný akcent evropské levice na klima, které je zejména pro Zelené vyšší prioritou, než pomoc evropskému průmyslu. Zajímavější než očekávaný odpor Levice a Zelených je postoj francouzské strany Národní sdružení Marine Le Pen, která proti dohodě taktéž vystupuje a staví svůj odpor na protekcionismu a ochraně zemědělců. Tento argument Francie převzala také polská opoziční strana Právo a spravedlnost. Obě partaje následně ve svých zemích organizovaly masivní celostátní protesty volající po potravinové soběstačnosti a odmítnutí smlouvy s Mercosur právě proto, aby se ochránil domácí agrární sektor. Argumentaci následně převzal i Fidész Viktora Orbána a severoirská Sinn Féin. Část polských poslanců již společně s francouzskými členy Národního shromáždění deklarovala, že v případě schválení smlouvy iniciují její napadnutí u Evropského soudního dvora a lze očekávat, že je podpoří i jejich kolegové z Maďarska a Irska.
Je Evropa stále konkurenceschopná? Pokud ano, Mercosur je příležitost. Češi značně vydělají
Ta správná otázka v kontextu dohody se státy Mercosur zní jinak. Zemědělský protekcionismus, obavy z nedostatečné regulace dovozců, lamentování nad dovozními kvótami - to vše lze shrnout do jediné obavy. Je Evropa stále konkurenceschopná? Pokud ano, najdou si tuzemské firmy na relativně výkonném trhu v Jižní Americe klientelu a pozitivní obchodní bilanci naopak vylepší, zatímco do Evropy dovezou Jihoameričané více produktů ze současné obchodní bilance, které primárně slouží k následné přeměně na další zboží s vyšší přidanou hodnotou.
Obavy zemědělců jsou namístě, ale je nutné si uvědomit, že nelze zemědělce chránit na úkor jiných a násobně výdělečnějších sektorů, které jsou pod útokem nekalé čínské konkurence a dovozních cel Spojených států. Automobilky potřebují nové trhy, evropští vývozci služeb potřebují stabilnější právní prostředí a ochranu intelektuálního vlastnictví a farmaceutičtí giganti z Evropy zoufale volají po přesměrování části exportu jinam po clech zavedených Spojenými státy, což umožní právě smlouva s Mercosur. Je-li Evropa stále konkurenceschopná, jak by vyplývalo ze současné exportní bilance nejen s Jižní Amerikou, dohoda se vyplatí. Výsledek tak tolik neovlivní jednotlivé státy a Evropská unie, ale ochota firem investovat a expandovat do relativně stabilního regionu s vyšší kupní silou, než jakou nabízí Indonésie, Indie, Pákistán nebo Afrika.
V současnosti brzdí Evropskou unii nejčastěji její nečinnost a pocit výjimečnosti. Zbytek světa ale na kroky EU nečeká a zatímco Čína do států Jižní Ameriky masivně expanduje, Donald Trump využívá opačný přístup a skrze celní opatření diktuje státům požadovanou obchodní bilanci. Obě ekonomické velmoci aktivně konají a Evropa stále přemítá, zda nové trhy obětovat za tvrdošíjnou ochranu zemědělců, nebo zda posílení obchodních vztahů nepoškodí klima v Jižní Americe. Smlouva Evropské unie se státy Mercosur bude mít jistě i své poražené, ale to samé lze napsat o Trumpových clech nebo čínské státní podpoře automobilek nebo pronikání e-shopů Temu či Shein do EU, kde tyto firmy taktéž drtí zavedenou evropskou konkurenci.
Jak se říká, nejhorší je smrt z vyděšení. Nedělat nic se nemůže v Evropské unii stát standardem a někdy je třeba vykročit do neznáma, dávají-li čísla smysl. V případě trhů v Jižní Americe čísla smysl skutečně dávají a pokud jsou evropské firmy stále dravé, konkurenceschopné a ochotné expandovat, dohoda se vyplatí. Evropskou unii je třeba za tuto mimořádnou ukázku odvahy ocenit. Tato odvaha se navíc projevila v mimořádně složité době, kdy je Evropská unie rozdělená nejen na úrovni členských států, ale také v samotném Evropském parlamentu. Takové odvahy je ale třeba násobně více i v jiných aspektech evropské politiky, jakými jsou vnitřní bezpečnost, společná migrační politika a především revize některých klimatických cílů na úkor konkurenceschopnosti ve chvíli, kdy ztrácíme konkurenční výhody proti Číně, Spojeným státům a v některých případech nás již válcují i Indové, ostatně farmaceutické firmy by mohly vyprávět.
A jen tak mimochodem - Česká republika do států Mercosur exportuje ročně zboží za 722 milionů dolarů, tedy za více než 15 miliard korun a dováží zboží za 42 milionů dolarů, tedy za zhruba miliardu korun. Jestli na uzavřené dohodě se státy Mercosur někdo značně vydělá, budou to právě Češi. I proto je třeba v tomto případě rezolutní postoj Evropské unie ocenit a pro jednou si přiznat, že posloužila českým zájmům.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
