Článek
Viktoru Orbánovi a Robertu Ficovi postupně došly veškeré argumenty, proč udržovat obchodní výměnu s Ruskou federací a podporovat režim, který za jejich hranicemi vyvolal agresivní válku a odmítá i přes snahy západního společenství uzavřít mír za nebývale výhodných podmínek. Putin by podle návrhu Donalda Trumpa a jeho vyjednavačů získal de facto území, o která dlouhodobě usiluje a jediné, co je k dojednání míru třeba, je zmražení frontových linií a souhlas s bezpečnostními zárukami pro Ukrajinu. Ruská federace může odejít se ctí - rozumějte před domácím publikem - a Vladimir Putin jistě najde narativ či příběh, jak plánovanou třídenní válku probíhající již více než 1 300 dní obrátit v historický úspěch.
Putinovi jde ale o přežití. Zdůvodnění vrhání stovek tisíc Rusů do bojů o zcela zničená a nevýznamná městečka na Donbase může být složité a v období míru se jistě lidé i v doprovodu historek a svědectví veteránů války začnout ptát na jednoduchou otázku - co jsme dokázali a stálo to za to? Pokračovat ve válce tak dává z Putinova pohledu alespoň smysl i přesto, že jsou důvody amorální a zvrhlé.
Zatímco v Rusku jde o přežití režimu, v Maďarsku a na Slovensku je důvod podpory Vladimira Putina nevysvětlitelný. Po rozpoutání agresivní války to byli Maďaři, kdo s Rusy spolupráci rozšířil uzavřel kontrakt na dodávky ruského plynu přímo od Gazpromu nad rámec existující smlouvy a tehdy se argumentovalo tím, že se bez plynu z Ruska země neobejde a navíc jsou dodávky levnější. Ano, tehdy to tak bylo. Později v roce 2023 Orbán a nově i Fico létali do Moskvy a objednávali si dodávky ropy, protože se bez ní prý také neobejdou a opět, ropa je prý levnější. Po zvolení Donalda Trumpa oba státníci zaplesali a začali kromě dvou výše zmíněných tezí používat i tu, že Donald Trump vidí skutečnost na Ukrajině a vyjedná s Putinem mír, díky němuž se budou oba státy moci vrátit k běžným obchodním vztahům. V mezičase nejprve Orbán a pak i Fico blokovali sankční balíčky, blokovali oproštění se od ruských paliv a blokovali také pomoc napadené Ukrajině, protože konflikt prý nemá vojenské řešení - argument nedává logicky smysl, ale budiž.
Maďaři a Slováci posléze usilovně blokovali i rozhodování Evropské unie o sankčních balíčcích i její zahraniční politiku a oháněli se vlastními zájmy i Donaldem Trumpem. Tyto argumenty jsou ale nyní pryč. Ruský plyn je dražší než ten, který dováží ostatní evropské státy, Putin mírová jednání odmítá a v neposlední řadě i Donald Trump otočil a vyzval oba státy ke spolupráci s cílem oprostit se od financování války na Ukrajině skrze platby Putinovu režimu.
Co udělali Orbán a Fico ve chvíli, když i Donald Trump vyzval k oproštění se od ruských paliv? Vysmáli se mu a svým ruským protějškům potvrdili, že se jejich postoje nezmění.
Vztahy Maďarska a Slovenska s Ruskou federací nedávají finančně ani strategicky smysl
Na Slovensku nyní bobtná kauza drahého plynu z Ruska, který prodává polostátní podnik Slovenská plynárenská spoločnosť, zkráceně SPP. Kvůli přímému kontraktu s Gazpromem jsou ceny v českém pohraničí pro Slováky dražší o 15 %, zatímco Češi platí méně. Není to daněmi, není to ani náklady na infrastrukturu, důvodem je prostý fakt, že se Fico Putinovi uvázal k výhradním dodávkám ruského plynu na území Slovenska a tento plyn je dražší kvůli fixní ceně vyjednané na přelomu let 2023 a 2024. Slováci ale platí více i za pohonné hmoty. Nejde o malý rozdíl, na Slovensku natankujete v průměru s rozdílem 27 centů, tedy 5 korun. V Maďarsku je pak palivo na stejné cenové úrovni jako v České republice, ale země uplatňuje o 35 % nižší spotřební daně, což má na cenu zásadní vliv a Maďaři by tak měli za paliva platit poměrně méně než Češi, což se neděje.
Blokování rozhodování Evropské unie i NATO má svou odezvu i v přístupu zahraničních investorů, kteří Maďarsko a Slovensko opouští. Dal jsem si tu práci a vyhledal statistiky takzvaného FDI, tedy toků a odtoků zahraničního kapitálu z Maďarska, České republiky a ze Slovenska. Výsledky zřejmě překvapí jen ty, kteří věří Ficovým a Orbánovým pohádkám o diplomacii na čtyři světové strany.
V Maďarsku se příliv zahraničního kapitálu propadá již od roku 2023, kdy dosáhl 1,62 miliardy dolarů, v následujícím roce klesl do negativních 200 milionů dolarů a letos v první polovině roku osciluje na 94 milionech dolarů. Slováci v roce 2023 získali pouhých 93 milionů dolarů, o rok později šlo o 1,2 miliardy dolarů a letos se očekává bilance na úrovni zhruba 290 milionů dolarů. Do České republiky pak v roce 2023 putovalo 3,8 miliardy dolarů, o rok později 1,8 miliardy dolarů a letos se kvůli rozsáhlé investici firmy Onsemi a dalším očekává rapidní nárůst, kdy jen za první polovinu roku podle Evropské národní banky bilance přílivu a odlivu zahraničního kapitálu skončila pozitivně na úrovni 13,2 miliard dolarů.
Tolik k diplomacii na všechny světové strany. Maďaři a Slováci platí více za pohonné hmoty, ropu i plyn a politické postoje přímo způsobují úbytky přílivu zahraničního kapitálu, protože Číně a Rusku jsou tuzemské ekonomiky jednoduše ukradené, Rusové navíc sami neplní vlastní rozpočty a potýkají se s přehřátou válečnou ekonomikou. V Kremlu se nyní hovoří o lecčems, ale konverzace na téma investic do ekonomik Slovenska a Maďarska lze s pravděpodobností hraničící s jistotou vyloučit.
Paradoxní situace. Orbán a Fico bojují proti všem spojencům a brání agresora i na úkor vlastních občanů
Diplomatické a strategické kroky vlád Slovenska a Maďarska nelze odůvodnit ekonomickými benefity, bezpečností ani zahraničním ukotvením obou zemí. Vztahy s agresivní Ruskou federací stojí občany Slovenska i Maďarska blahobyt, životní úroveň i ekonomický růst ať už ve formě dražších energií nebo nízké bonity pro zahraniční investory. I tak se ale oba státníci usilovně brání změně politiky a odklonu od financování války na Ukrajině i po apelu Donalda Trumpa, který nedávno jako poslední z existujících spojenců obou zemí v NATO i EU prozřel. Nyní i prezident USA mobilizuje za tvrdé kroky vůči Ruské federaci, čímž Maďarsku a Slovensku nezbyl jediný spojenec zastávající podobný názor a politiku. Nelze hovořit o logice, prospěchu a diplomacii. Orbán a Fico nyní s Putinem jednají jen proto, že sami chtějí a využívají ruský narativ pro vlastní politické ambice na úkor ekonomiky, občanů i spojenců.
Je zajímavé, ale zároveň smutné sledovat, jak se po ztrátě všech relevantních argumentů oba státníci v plné nahotě odhalili jako Putinovi pohůnci, kteří zahodí vše jen pro fotografii s ruským diktátorem v Kremlu či Šanghaji. Za tyto fotografie a uspokojená ega obou lídrů ale platí Slováci i Maďaři svou životní úrovní a je tak pouze otázkou, zda se dnes již sjednocený západní svět proti oběma zemím pouze vymezí, nebo je také efektivně izoluje.
