Článek
Dnešní text je pro mne poměrně osobní. Dění v Izraeli, pásmu Gazy a na teritoriu Západního břehu pozoruji každý den a neutěšená situace v Gaze i Izraeli mne lidsky nesmírně tíží. Říjnový podpis příměří mezi politickým křídlem Hamásu a Izraelci představoval naději nejen pro budoucí urovnání konfliktu zainteresovaných stran, ale dohoda také nabízela cestu k prosperitě pásma Gazy pod mezinárodní správou, což je něco, o čem Palestinci snili bezmála 60 let a prolévali za tuto myšlenku mnoho vlastní i izraelské krve.
Po výměně rukojmí a stažení izraelské armády z části pásma Gazy bylo zřejmé, že příměří nepotrvá věčně a obě strany přikročí ke vzájemným provokacím a násilí na nárazníkové zóně, což se také stalo, leč v násobně menší míře než v období plnohodnotné války. Druhá fáze, tedy odzbrojení hnutí Hamás a nasazení mezinárodních garantů bezpečnosti v doprovodu přechodné správy je dnes ale v ohrožení a to i navzdory úspěšnému prohlasování rezoluce OSN, které se mi zprvu kvůli možnému vetu Číny a Ruska zdálo nemožné. Dnes technicky míru a budoucí prosperitě Gazy i tamních obyvatel nic nebrání. Rezoluce OSN je schválená, Izrael s přítomností bezpečnostních sil koalice arabských států a USA souhlasí a zároveň je otevřená cesta i investicím do oblasti, kterou mají vést palestinští byrokraté a zastřešit opět převážně muslimské státy ve spolupráci s USA.
Do této perspektivní a bezprecedentní situace hnutí Hamás vstoupilo se zcela nereálným požadavkem. Vojenské křídlo Hamásu se podle lídra hnutí vzdá zbraní až ve chvíli, kdy vznikne suverénní a nezávislý stát Palestina. To se ale nestane, ostatně s tímto řešením nesouhlasí ani samotní obyvatelé pásma Gazy, kteří stále většinově neuznávají existenci státu Izrael.
Pokud v této pozici islamisté setrvají, dojde k promarnění největší příležitosti pro Palestince od roku 1967, což by se rovnalo historické tragédii a politické katastrofě.
Po 60 letech má Gaza nebývalou příležitost. Hamás ale nesmí zůstat
Pro pochopení současné perspektivy Palestinců je třeba alespoň v krátkosti zmínit historické souvislosti. Do roku 1967 bylo totiž pásmo Gazy spravováno Egyptem a Západní břeh kontrolovalo Jordánsko. Tento stav přetrval až do šestidenní války, kdy byli arabští sousedé Izraele na hlavu poraženi a židovský stát obě teritoria získal, ale nechtěl si je ponechat. Ačkoliv se Izraelci nacházeli v pozici absolutních vítězů války a mohli své území rozšířit o další okupovaná teritoria, navrhovali návrat pásma Gazy pod správu Egypta a Západní břeh měli opět kontrolovat Jordánci. Izraelský Kneset většinově schválil odpovídající usnesení a následně jej zástupci Izraele přednesli partnerům. Vlády Jordánska i Egypta tehdy návrat obou území pod svou správu jednomyslně odmítly, protože nerespektovaly existenci státu Izrael a svá rozhodnutí odůvodňovali tím, že nebudou s nelegálně vzniklým státem uzavírat jakoukoli dohodu. Plán tak selhal a Izrael obě území spravoval pod okupační správou až do let 1994, respektive 2005.
Po podpisu smlouvy v Jerichu roku 1994 získala Palestinská autonomie první teritoria, které spravovali samotní Palestinci a po událostech první a druhé intifády došlo k evakuaci Izraelců žijících v pásmu Gazy, kde od roku 2005 nebyli nasazeni vojáci židovského státu a více než 8 000 Židů opustilo svá obydlí, aby došlo k zajištění jejich bezpečnosti.
Krátké období vlády Fatahu, dominantního a relativně umírněného palestinského hnutí, přerušila občanská válka v Gaze po volbách roku 2007, kde na území pásma Gazy Fatah podlehl hnutí Hamás, které si následně začalo s opozičníky vyřizovat účty silou. Hamás Gazu ovládá již více než 18 let a jak vyplývá i z ekonomických ukazatelů, oblast se propadla do beznadějné chudoby a nezaměstnanosti. V porovnání s výsledky Palestinské samosprávy na území Západního břehu jsou obyvatelé pásma Gazy třikrát chudší a v nominálním ekonomickém výkonu se ještě před válkou v roce 2023 propadli dokonce i pod životní úroveň z roku 2001, kdy ještě oblasti vládl Fatah.
Mírové uspořádání v pásmu Gazy je tak příležitostí nejen pro ukončení války, ale také k znovuzrození zdecimovaného a mimořádně chudého pásma Gazy, jehož obyvatelé trpěli a hladověli ještě dlouho před válkou. Od roku 1967, kdy Jordánci a Egypťané správu nad palestinskými oblastmi odmítli, jde o dosud první pokus o narovnání dlouhodobě neudržitelné situace, kdy Izraelci oblasti spravovat nechtějí, ale zároveň je nemohou opustit a ponechat vlastnímu osudu - špatnou zkušenost zde reprezentuje právě osud Gazy po roce 2005.
Putinův maximalismus inspiruje i další. Hamás ale dosáhl maxima možného
Na současné události se lze také dívat pohledy Palestinců. Po dvou letech zničující války vyvolané odporným teroristickým útokem proti civilistům 7. října 2023 Palestinci v Gaze nesmírně trpěli. Válka na území pásma Gazy, které o čtvrtinu menší než Praha a má o 600 tisíc více obyvatel, logicky vybrala ohromnou daň na životech civilistů a způsobila humanitární krizi děsivých rozměrů. Pokud měl mít konflikt vyvolaný teroristickým útokem Hamásu v očích Palestinců jakýkoli smysl, lze navržený plán pro Gazu vnímat jako nejlepší možný výsledek.
Arabské státy konečně přestaly pouze kritizovat a svolily s přímou účastí nejen na rekonstrukci, především ale na zajištění bezpečnosti v oblasti. Mezinárodní koalice vedená Spojenými státy přislíbila bezprecedentní investice v hodnotě, která byla před rokem 2023 pro obyvatele Gazy nepředstavitelná. Závazek muslimských států, kde kromě Arabů svolili k účasti i Indonésané a Pákistánci, lze navíc vnímat i ideologicky a vnitropoliticky - pásmo Gazy je v muslimském světě příkladem útlaku, který nyní mohou právě muslimové povznést a zajistit, aby se historie již nikdy neopakovala. Lídři Hamásu navíc získali i odstupné v podobě exilu v zemích, které si sami vyberou a o konfiskaci majetku není v rezoluci OSN ani slovo. Jak je známo, špičky Hamásu na válce neskutečně bohatnou a toto nakradené bohatství, které mělo patřit živořícím občanům Gazy, si teroristé mohou dokonce ponechat a těšit z peněz po zbytek života.
V této optice Hamás válku jednoznačně vyhrál. Situace v Gaze se dostala do popředí veřejné debaty a regionální mocnosti musely reagovat. Donald Trump zatlačil na Benjamina Netanjahua, který svolil k bezprecedentní přítomnosti muslimských vojáků na území sousedícím s Izraelem, něco takového bylo dosud taktéž nepředstavitelné. Lídrům Hamásu ale tento výsledek nestačí, chtějí víc. Volání po suverénním palestinském státu je v době, kdy je část Gazy srovnaná se zemí a oblast se potýká s humanitární krizí nedozírných rozměrů bláhové, ba přímo destruktivní. Jaký stát by asi vznikl a z čeho by byl financován? Ani politická rovina tomuto řešení nepřeje, podle průzkumu Palestinské samosprávy z roku 2023 před válkou, si vznik samostatného státu nepřejí ani Palestinci, kteří by ocenili vznik Palestiny na celém území dnešního státu Izrael - taktéž neprůchodná myšlenka. Se vznikem státu Palestina bez účasti mezinárodních mocností nesouhlasí ani Izraelci, kteří mají příliš mnoho špatných zkušeností a tento jev lze pozorovat na obou stranách konfliktu.
Špičky teroristického hnutí jsou si ale dobře obeznámené s dalším politicky neprůchodným řešením, tedy s vojenským zásahem mezinárodní koalice proti samotnému hnutí Hamás. V muslimském světě je taková myšlenka nepředstavitelná, státy koalice nemohou v Gaze zasáhnout silou, protože by se snížily na úroveň nenáviděných Izraelců a narazily na stejné komplikace v podobě tunelů a přelidněných oblastí, které málem politicky zlomily vaz i samotnému státu Izrael.
Zbraně odevzdáme jen do rukou nezávislého a suverénního státu Palestina a naši bojovníci se stanou součástí Palestinské národní armády. Naše zbraně jsou prostředkem odporu proti okupaci a agresi.
Na základě výše uvedené citace tak lze v praxi sledovat inspiraci Putinovým maximalismem, kdy si Hamás klade stále další a nesplnitelné podmínky, protože si jsou teroristé dobře vědomi své výhodné situace tvůrců dění. Jakmile se odzbrojí, vliv skončí. Do hry vstupuje také usilovná snaha Donalda Trumpa, jehož mír v Gaze nesmí selhat nejen kvůli mezinárodní pozici USA, ale také kvůli domácímu publiku ve Spojených státech. Pokud by se z míru v Gaze stalo fiasko a lidé opět sledovali hladovějící a mrtvé Palestince v hlavních zprávách, Donaldu Trumpovi a Izraeli tento stav rozhodně neprospěje. Nezbývá než doufat v efektivní tlak zemí Perského zálivu, které Hamás financují. Ani v jejich zájmu totiž není další úpadek oblasti a je tak otázkou, jak dlouho budou mít šejkové z Kataru, Spojených arabských emirátů a Saúdské Arábie s teroristy trpělivost.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
