Izrael se za dva roky po 7. říjnu změnil navždy

V současnosti je téma teroristických útoků 7. října soustředěné kolem války Izraele a hnutí Hamás v Gaze a okolí. Jde ale o mýlku, Izrael neválčí jen s hnutím Hamás a zdaleka to nebyli pouze příslušníci Hamásu, kdo masakroval civilisty, vypouštěl řízené střely na izraelská města nebo zajímal civilní rukojmí a odvážel je zpět na území palestinské enklávy. Před dvěma lety došlo nejen k známému útoku, který vyvolala zničující válku v Gaze, ale také k několika dalším již většinově zapomenutým událostem. V dnešním textu se pokusím vysvětlit, jak 7. říjen 2023 změnil historii, politiku a společnost Izraele navždy. Pokusím se být objektivní nejen k Izraelcům, ale také k Palestincům a doufám, že silně ozdrojovaný článek poskytne alespoň několika čtenářům komplexní vhled do událostí, které konfliktu Izraele, a nejen Hamásu předcházely.

Čtenářům neznalým historie státu Izrael a tamní politické situace ale musím nejprve vyvrátit několik mýtů, které denně zaplavují mediální prostor v českých, ale i evropských médiích. Izraelci totiž nebojují zdaleka jen proti hnutí Hamás a také není správné uvádět židovské nacionalisty typu Itamara Ben Gvira nebo Becal'ela Smotřiče jako zástupce krajní pravice. Politické rozdělení izraelské společnosti je zcela odlišné od našeho levicově-pravicového vnímání a ideologické rozdíly mezi umírněnými a radikálními politickými stranami tkví zejména ve vnímání dvojstátního řešení a rozvoje židovských osad, nikoliv však v tradičním souboji evropské levice s pravicí, který spočívá zejména v otázce velikosti státu a jeho služeb.

Evropští a čeští občané většinou neznají hnutí Populární fronta osvobození Palestiny či Demokratická fronta osvobození Palestiny. Jde ale o dvě palestinské politické frakce, které se po boku Hamásu a Palestinského islámského džihádu účastnily brutálních útoků dne 7. října 2023. V pásmu Gazy je běžné, že politické frakce disponují také vojenskými či polovojenskými jednotkami. Demokratická a Populární fronta pro osvobození Palestiny jsou sice menšími partajemi na území Gazy, které se již podle názvu tváří demokraticky až mírumilovně, ale jejich brigády Ali abu Mustafa a Jednotky národního odporu s hnutím Hamás a Palestinským islámským džihádem měsíce trénovaly, své kroky koordinovaly a vzájemně si spolu během teroristického útoku také komunikovaly.

7. říjen nebyl dílem jedné teroristické organizace, ale pěti. Z Gazy zaútočil Hamás, Palestinský islámský džihád, Demokratická fronta osvobození Palestiny a Populární fronta pro osvobození Palestiny. Jejich útok pak na severní frontě, tedy na hranicích s Libanonem, následující den podpořilo také hnutí Hizballáh z Libanonu a Sýrie formou ostřelování židovských osad a měst na východě země.

Důležité také je, že skupiny jmenované výše jsou ve skutečnosti politickými stranami. Hamás je regulérní politickou partají, která roku 2006 vyhrála demokratické volby v Gaze a od té doby ovládla ekonomiku území a je zároveň největším zaměstnavatelem. Další jmenované partaje jsou menší a liší se podle podpory. PFLP a DFLP vychází z původní Organizace pro osvobození Palestiny Jásira Arafata a Hamás i Islámský džihád jsou nová ukupení vzešlá z první a druhé intifády let 1989 až 2005. Na Izrael zaútočily palestinské politické strany, jejichž členové byli součástí politického zastoupení na svých územích. V Gaze Hamás vládne od roku 2007, tudíž byl 7. říjen útokem státu, respektive státní enklávy, nikoliv teroristickým útokem jednotlivce či skupiny operující v utajení.

Teroristický útok 7. října byl ve skutečnosti veden čtyřmi koordinovanými politickými stranami nejen z území pásma Gazy. PFLP a DFLP působí i na Západním břehu a v obou případech jde o radikální odnože původního Fatahu, ze kterého vznikla Palestinská autonomie. Hizballáh je pak dominantní v Libanonu, kde zastává roli politické síly a s tichým souhlasem tamní vlády na Izrael dlouhodobě za podpory Íránu útočí.

Nazývat masakr více než 1 300 civilistů a vojáků 7. října 2023 terorismem není přesné. Šlo o politicky - vládou pásma Gazy - sponzorovaný útok, na němž se podílely všechny partaje zastoupené v politice pásma Gazy. Fatah, ovládající Západní břeh, útok odsoudil, ale samotná Palestinská autonomie nemá své území zdaleka pod kontrolou. I proto 7. až 9. října létaly na územi Izraele rakety nejen z Gazy, ale také z Libanonu, Sýrie a Západního břehu.

Nyní k té pravici a levici v Izraeli. Onen krajně pravicový proud nacionalistů Smotřicova a Ben Gvirova typu je ve skutečnosti silně socialistickou ideologií, jejímž cílem jsou státní dotace a přímá účast státu v rozvoji židovských osad na cizím území, zejména jde o Západní břeh. Tito takzvaní krajně pravicoví lídři stran nejsou zastánci malého státu nebo vyrovnaných rozpočtů, ba naopak. Sám si jako Žid dovolím nazvat Itamara Ben Gvira a Becal'ela Smotriče nacionálně smýšlejícími socialisty, prosím neplést s nacismem. Tito dva nejradikálnější zástupci vlády Benjamina Netanjahua vidí budoucnost pouze v dominanci židovské populace nejen na území Gazy, ale také v Západním břehu. Co s tamními Palestinci zamýšlejí? Chtějí jim například zaplatit, aby odešli a také podporují razantnější útoky či srovnání Gazy se zemí. To jsou velice nebezpečné myšlenky a i proto jsou tito dva členové Netanjahuovy vlády právem nazýváni nebezpečím nejen pro pásmo Gazy, ale také pro reputaci a budoucnost Izraele.

Jejich myšlenky jsou zcestné a neprůchodné, ale je třeba také vysvětlit nárůst popularity radikálních stran v kontextu událostí 7. října 2023. Palestinští útočníci totiž, zřejmě omylem, ale možná i záměrně, zlikvidovali ty kibucy a tábory, kde žili nejliberálnější Izraelci často propagující myšlenku spojení obou národů do jednoho státního celku. Kibuc Be'eri nebo hudební festival Nova nenavštěvovali ortodoxní Izraelci, ale ti nejvíce proarabsky smýšlející občané, často po boku svých arabských přátel. Klíčové je tedy, že Hamás a další militantní skupiny nenapadly silně opevněné a ozbrojené Izraelce v osadách na Západním břehu, ale proarabské obyvatele jižního Izraele, v případě hudebních festivalů Nova a Psyduck pak šlo přesně o ty Izraelce, kteří běžně protestovali proti osadám na Západním břehu a za práva Palestinců. Mimochodem, během útoku 7. října zemřelo i 70 izraelských Palestinců.

I ti nejiberálnější Izraelci po útoku ztratili veškeré dosavadní iluze o mírovém soužití, natož o zformování společné státní entity. Zástupce izraelské proarabské levice, Jair Lapid, ještě v letech 2020 až 2021 zastával tyto postoje.

Tyto výše uvedené citace patří Jairu Lapidovi, tehdejšímu ministru zahraničních věcí a později i premiérovi Izraele. Lapid byl součástí týmu, který Abrahámské dohody vyjednával a nechtěl zůstat pouze u usmíření s arabským světem. Přál si také palestinský stát, který ale bude demokratický a mírumilovný.

Hnutí Hamás reagovalo na návrhy Jaira Lapida a Naftaliho Benetta o finanční injekci pro Gazu a pracovních povoleních pro Palestince, kteří projdou bezpečnostní prověrkou slovy zakladatele Hamásu, Mahmúda al-Zahara takto: „Hamás nikdy nesloží zbraně a nepřijme drobky, které nám sionisté nabízí.“ Pro zájemce uvádím i celé vyjádření al-Zahara pro arabskou tiskovou agenturu Ma'an s kompletním zněním prohlášení lídra Hamásu.

Útokům 7. října předcházela dlouhodobá jednání Lapidovy a Benettovy vlády o financování Gazy a ekonomickém rozvoji skrze prohloubení vztahů separované oblasti s Izraelem. Tyto návrhy nebyly akceptovány nikoliv většinově podporujícími Izraelci, ale zástupci hnutí Hamás, které Gazu ovládalo. Není divu, že po útocích 7. října vzaly proarabské a propalestinské nálady za své a nová konzervativní vláda Benjamina Netanjahua zvolila tvrdý úder proti Hamásu, Hizballáhu, ale i Íránu jako jedinou možnou odpověď, která se ale časem vymkla z rukou.

Údery proti vůdcům Hamásu jsou Izraelci většinově podporovány a občané židovského státu také rozumí úderům proti pozicím Hizballáhu na libanonském území a útokům na íránská nukleární zařízení. Je tak třeba oddělit operace v pásmu Gazy od neutralizace íránské hrozby. Zatímco v Gaze koná Izrael i podle názoru většiny Izraelců nepatřičné a příliš zničující operace, Netanjahuova popularita po zničení jaderných zařízení v Íránu naopak vzrostla. Izraelci vědí, že jaderná zbraň v rukou Íránu nepřipadá v úvahu a podle dostupného průzkumu by v případě, kdy Írán jaderné zbraně získá, podporovali občané i otevřenou válku proti režimu ajatolláhů.

Gaza je ale jiný případ. Území o velikosti Prahy s více než dvěma miliony obyvatel nelze ovládnout a útoky proti vojenským cílům na silně zalidněném území si vybírají až příliš vysokou daň v podobě mezinárodní izolace. Arabské státy ale Izraeli nepomohou a vpustit prchající Palestince na své území stále již od počátku války odmítají. Izraelci se dostali do patové situace. Gazu ovládnout nemohou, ale území také nemohou ponechat vlastnímu osudu, protože míra radikalizace místních již několikrát dosáhla nepřijatelné úrovně a pokaždé byl výsledek stejný - 1. intifáda v letech 1989 až 1993, druhá intifáda v období 2000 až 2005 a dosud posledním případem, kdy nenávist nabrala konkrétní podobu, je právě masakr ze 7. října. I ti nejliberálnější Izraelci po událostech roku 2023 vědí, že takto nadále postupovat nemohou.

Jak tedy vypadá společnost a politika v Izraeli dva roky od největší katastrofy izraelského lidu v novodobé historii? Benjamin Netanjahu by nyní volby prohrál proti Naftalimu Benettovi, proarabskému liberálovi, který ale také změnil své postoje a nyní je zastáncem zásahu arabských mocností a plánu Donalda Trumpa pro území Gazy, ale o tom později.

Za předpokladu, že by Benettův kabinet podpořily arabské partaje se svými 10 poslanci, získal by opoziční vůdce většinu v poměru 61:49 poslanců na plénu izraelského Knesetu. Většina, respektive 66 % Izraelců, si přeje ukončení války v nejbližším možném termínu a propuštění rukojmí i za cenu dohody s hnutím Hamás, které ale v Gaze nesmí zůstat hlavní politickou silou. Konec války si přeje i 49 % pravicově smýšlejících voličů, kteří ale odmítají dvoustátní řešení bez mezinárodní bezpečnostní aliance, která by na vládu v Gaze dohlížela. Pokud se arabské státy a USA zapojí, i tito konzervativci dvoustátní řešení podporují. Dále si 64 % Izraelců přeje rezignaci premiéra Netanjahua a 74 % občanů podporuje nezávislé vyšetření selhání tajných služeb a bezpečnostních složek během události a podporují i Netanjahuovo odsouzení v případě, že komise shledá pochybení a usoudí, že za ně byl odpovědný právě Netanjahu.

Po dvou letech od útoků 7. října si Izraelci prošli fázemi šoku, hněvu, sjednocení a politického rozkolu nad razancí probíhající války v Gaze. I navzdory útoku Hamásu a dalších palestinských hnutí si ale zachovali racionalitu a občané i dnes dvoustátní řešení za splnění bezpečnostních garancí podporují, musí jej ale posvětit arabské mocnosti a Spojené státy. Izraelci přestali věřit Evropanům, Kanaďanům a dalším, kteří během konfliktu pronášeli slova podpory i odsouzení, ale nebyli schopní nikdy přijít s konkrétním řešením a efektivně apelovat na státy Perského zálivu, aby se v Gaze přímo angažovaly.

V tomto ohledu dnes nabízí nejlepší perspektivu budoucího uspořádání plán Donalda Trumpa. Hamás by jako politická moc zmizel a došlo by nejen k propouštění rukojmí, ale také by Izraelci osvobodili více než 1 500 vězněných Palestinců a ti by si mohli vybrat život v míru či exil dle vlastního výběru za podmínky, že jej garantují země, kam by se tito vězni uchýlili. Trumpův plán také počítá se zajištěním bezpečnosti Palestinců Araby z Egypta, Saúdské Arábie, Jordánska, ale i z Pákistánu a Indonésie. Ti, kdo dění v Gaze a Izraeli sledují, vědí, že nedůvěra Palestinců k Izraelcům, a naopak je příliš hluboká k tomu, aby na řešení odvěkého konfliktu stačily jen tyto dvě strany. Zapojení Spojených států a bohatých zemí Perského zálivu navíc může garantovat mír tím nejlepším způsobem, kterým je prosperita Gazy a zvýšení tamní životní úrovně skrze vzdělání a investice.

Nedůvěřiví, ale stále racionální. Takoví jsou dnes Izraelci, kteří se ale již nikdy nepustí do utopických myšlenek. 7. říjen v Izraeli ukončil období appeasementu a občané si uvědomili, že po letech míru stále existují četné hrozby z Palestiny, ale i z dalších států, zejména pak z Íránu. Izraelci se poučili a již nikdy, minimálně v období další dekády, nedovolí, aby se hrozba stala nekontrolovatelnou, a tak i v případě, kdyby došlo k mezinárodně akceptovanému řešení pro Gazu, nebudou nečinně reagovat na obnovení jaderného programu Íránu či rozmach islámských radikálů v Libanonu nebo Sýrii. V tomto ohledu již Izrael nikdy nebude jako dřív. I během vlád liberálních kabinetů tak lze očekávat, že Izrael odpoví na hrozby jediným způsobem, tedy silou.

--------------------------------------------------------------------------

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují výhradně a pouze čtenáři.