Článek
Tento text píšu ve stavu velké nostalgie. Psal se rok 2013 a po očekávaném propadáku ODS ve volbách následovaly volby prezidentské, kde kandidoval Karel Schwarzenberg podporovaný Miroslavem Kalouskem. Pamatuji brilantní kampaň a pocit hrdosti, když kníže svou tradiční češtino-němčinou promlouval k občanům a s všudypřítomným motýlkem budil respekt i autoritu.
Doufal jsem, že Schwarzenberg vyhraje a naše země opět získá do čela státu úctyhodnou osobnost respektovanou i v zahraničí, ale mýlil jsem se. Vyhrál Miloš Zeman a zrcadlil tak naší českou přízemnost a bohužel i nízké pudy, které často definují častou zášť davů vůči elitám, což nás jako národ oslabuje a zpomaluje přerod z totalitního státu na západní společnost, kde elity zaujímají respektované a vlivné pozice ve státní správě i klíčových institucích. Velká Británie nám budiž příkladem.
Rok 2013 a první prezidentská volba pro mne a nemalou část mých přátel znamenal počátek úpadku tuzemské politiky. Zmizely osobnosti a politiku ovládli Babiš se Zemanem, kteří vysáli sociální demokracii i komunisty a hnutí ANO získalo neochvějnou pozici tuzemského politického hegemona. Vždy jsem Miroslava Kalouska a jeho TOP09 vnímal jako Babišovu protiváhu nejen na úrovni slušnosti a inteligence tehdejšího lídra ,,Topky“, ale také jako úkaz politické osobnosti schopné promlouvat k občanům, médiím i expertům a stát si za svým názorem nikoli pomocí agresivního opakování jedné dogmatické pravdy, ale skrze užití rétorických schopností, argumentů a dat.
Vždy jsem Babišův elektorát respektoval a chápu, proč lidé volí charismatického lídra, který nabízí občanům především vedení a jednoduché odpovědi. Ostatně i ve společnosti každý nemůže být samostatným podnikatelem a někteří lidé potřebují vedení, úkoly a pocit jistoty, kdy je silnější lídr ochrání. Tak svět prostě funguje a nelze tyto lidi odsuzovat, skrze své vnímání lídrů a potřebu vedení často vedou spokojený a bezstarostný život.
Naděje, vystřízlivění a pád kabinetu Petra Fialy očima vládního voliče
Věřím, že nebudu následující řádky psát pouze za sebe, ale v mé poněkud osobní zpovědi se možná najdou i tací, kteří současnou situaci cítí podobně. Během svého života jsem narazil na více než jednoho charismatického - někdy zcela psychopatického - lídra, který sliboval snadná řešení a jednodché odpovědi. Většinou jsem následně zjistil, že buď dotyčnému záleží jen na sobě samotném a nebo využívá své okolí k posílení vlivu či získání mocenského postavení ať už ve firmě, nebo ve společnosti. Naučil jsem se tyto lidi eliminovat z profesního i osobního života a tak pro mne Andrej Babiš symbolizoval vše, čím pohrdám a udělal bych vše, abych jeho návratu do premiérského křesla v České republice zabránil.
To platilo ještě před zhruba deseti dny, dnes už si nejsem tak jistý. Zdá se, že si i my, kteří jsme Andreje Babiše nikdy nevolili a hodili své hlasy některé ze stran pětikoalice, Babišovu vládu zasloužíme. Mohli jsme udělat víc a třeba do politiky i aktivně vstoupit, protože dnešní situace Fialova kabinetu a ostudná bitcoinová aféra odhalila to, čeho jsme se - alespoň myslím - všichni báli. Volil jsem jednu ze stran vládního kabinetu proto, abych zabránil politice klientelismu, arogance a neodpovědnosti. Dostal jsem od Fialova kabinetu oplátkou klientelismus, aroganci a neodpovědnost.
První varování přišlo během ukrajinské krize. Hrdost z podpory napadené země vystřídalo vystřízlivění z neuvážených kroků vlády v podobě bujarého rozdávání dávek, příspěvků na bydlení a stropování elektřiny na nesmyslných hodnotách. Tehdy jsem poprvé zaváhal, ale řekl jsem si, že nejsem energetik a musí přeci existovat reálný důvod pro nepochopitelné lavírování s cenami ve chvíli, kdy se pomalu bouří celý národ a elektřinu přitom k dispozici máme, dokonce ji čile exportujeme do zahraničí. Dalším vystřízlivěním byla kauza Dozimetr, která odhalila opět něco, čeho jsme se my ve vládním táboře dlouho obávali - hnutí STAN zřejmě nebylo vůbec tak čisté a z Prahy si zjevně umí udělat trhací kalendář na zakázky kdokoli, kdo je zrovna u kormidla. Ale dobře, opět jsem si povzdechl a stále si připomínal časy Faltýnkova zápisníku a Tomana na ministerstvu zemědělství. Mišák se Slepičákem byli proti těmto dvěma pořád malí kluci. Nutella a Křečkův výrok o nákupech v Polsku byly další ranou - musím ale panu Křečkovi poděkovat, každý měsíc do Polska jezdím a zrovna zítra pojedu znovu. Díky těmto nákupům jsem za zhruba deset měsíců ušetřil přes 180 tisíc korun, to byla ale jen taková vsuvka.
Pohled na Fialovu vládu a komunikaci některých ministrů mne upřímně chvílemi fyzicky bolel. I tak jsem si ale říkal, stále lepší než Babiš s komunisty a Hamáček v Moskvě - to ale dnes již neplatí. Napíšu to zcela otevřeně, říkal jsem si ,,No tak jsem trochu hloupí na komunikaci a neschopní koncepčně předvídat své kroky, alespoň ale nekradou a mají v sobě kousek slušnosti,“
Jak jsem se jen spletl… Z mé iluze mne vyvedl především brněnský Don Pablo.
Babišovi voliči asi přemýšlí jinak, Blažka ale odpustit nemohu
Dnes vyvstávají na povrch věci, které měly být dávno z ODS vymazány a nikdy se neměly opakovat. Klientelistické propletence, Blažkův náměstek Daňhel s dávným přítelem advokátem a ministr, který nic nevěděl. Proč mi to jen připomíná Klausovy špinavé peníze symbolizující tu nejhorší dobu v tuzemské politice. Andrej Babiš má jiný typ elektorátu a lidé mu jeho kauzy často odpustí. Já ale Blažka odpustit ODS ani koalici SPOLU nemohu. Možná kdyby přišla okamžitá demise Fialovy vlády, uvolnění Ministerstva spravedlnosti jiné politické partaji a ustavení nadstranické vyšetřovací komise, která by měla za úkol zveřejnění všech relevantních podkladů a objasnění jednání jednotlivých aktérů, dokázal bych ještě přimhouřit oko. To se ale nestalo a Marek Benda začne vyprávět, jak kauze nikdo nemůže rozumět a jak je vlastně nepochopitelná? Ano, je mi přes 40, ale nejsem idiot a ani Marek Benda mě o opaku nepřesvědčí. Namísto transparentnosti a slušnosti se vládní strany snaží obrovský průšvih vymlčet a přečkat. Každý den při tom ztrácí dosavadní voliče, v mém okolí je takových většina.
Nejen samotná kauza, ale i dnešní reakce vládních poslanců, zejména těch za ODS, na zjištění médií a někdy až arogantní přístup k vlastním voličům naznačují, že ODS a přidružené strany ve SPOLU již zcela ztratily kontakt s realitou a odmítají si připustit, v jak hluboké krizi se ocitly.
A tak se za hluboké nostalgie a souvisejícího znechucení ze současné politiky ptám, kde je Miroslav Kalousek, když ho nyní země tolik potřebuje? Kam zmizel lídr, který kdysi dokázal postavit slušného prezidentského kandidáta a kontrovat Babišově agresi vtipem, argumenty a ledovým klidem?
Mít na podzim možnost, okamžiě bych to Kalousovi hodil. Bohužel tu ale Miroslav Kalousek není a tak mne a pravděpodobně i množství dalších, čeká nelehká volba mezi menším zlem a apatií. Po uplynulých zkušenostech by mne ani nepřekvapilo, kdyby tento rok někteří odpovědní voliči sklouzli právě k té apatii. Současná derniéra Fialova kabinetu je po Nečasově aféře tím nejhorším, co dosud v politice 21. století pamatuji.
