Článek
Bez větší mediální pozornosti probíhá již druhým dnem přesun ohromné vojenské síly včetně transportních letounů, stíhacích letounů a bombardérů Spojených států do Velké Británie, odkud se následně armáda USA přesouvá dále na blízkovýchodní základny. Po zásahu ve Venezuele je většině pozorovatelů zřejmé, že slova Donalda Trumpa o míru nelze brát příliš vážně a prezident Spojených států je ochoten zasáhnout kdekoli si jen zamane, ostatně jeho slova o záboru Grónska silou dokládají, že současný Bílý dům nezná hranice a mezinárodní právo nebo spojenecké závazky armádu USA rozhodně nezastaví.
Dánové ale mohou být snad ještě chvíli klidní. Zdá se, že Spojené státy našly jiného protivníka, se kterým si chce Donald Trump vyřídit účty. Shodou okolností je Írán zemí, která exportuje většinu své ropy do Číny a hostí na svém teritoriu čínské infrastrukturní investice v podobě přístavů, terminálů na ropu i zemní plyn a také četné železnice spojující Írán, Kazachstán, Uzbekistán, Turkmenistán a Čínu. V kontextu zásob ropy a zemního plynu je země na druhé příčce v zásobách zemního plynu a podle prokázaných rezerv potvrzených geology na svém území skrývá 17 % světových zásob této stále potřebnější komodity.
První vlaštovky s předzvěstí vojenského zásahu v Íránu již Spojené státy vyslaly prostřednictvím slov zástupců Trumpovy administrativy. V Íránu prý režim násilně potlačuje protesty - což je pravda - a Donald Trump z tohoto důvodu avizoval možnou intervenci USA. Bílý dům také vyslovil obavy z obnovy jaderného programu Íránu, který byl narušen červnovým útokem koalice Izraele a Spojených států.
Obě obavy jsou relevantní, ale podtext změny režimu pod taktovkou USA v zemi, která disponuje ohromnými zásobami ropy a zemního plynu zavdává otázce, zda je záměrem Donalda Trumpa skutečně blaho Íránců, nebo jde znovu o vyřazení slabého protivníka podobného Venezuele.
Írán je snadné sousto. Spojené státy navíc mají dokonalou záminku k zásahu
Je třeba si uvědomit, jak slabý íránský režim ve skutečnosti je a jak snadné sousto by země pro Spojené státy představovala. Při červnovém bombardování íránských jaderných zařízení totiž došlo ke kompletnímu vyřazení protivzdušné obrany a letounů protivníky izraelskou armádou. Před bombardováním jaderných zařízení neviditelnými letouny B-2 Spirit vyčistili Izraelci vzdušný prostor nad Íránem a zneškodnili nejen systémy PVO, ale také radary a letouny protivníka.
Írán se od té doby nebyl schopen dozbrojit a ačkoliv existují zprávy o dodávkách 40 čínských letounů J-10C a systémů PVO HQ-10C taktéž čínské výroby, nelze na tyto kapacity při střetu s letouny USA příliš spoléhat. Zásah ve Venezuele ukázal, že ani čínské radary a systémy PVO nejsou imunní vůči sofistikovaným rušičkám z USA v kombinaci s kybernetickým napadením systémů protivníka. Lze tak očekávat, že by i tyto systémy padly v prvních minutách či hodinách po zásahu Spojených států.
Mezi vojenskou akcí vedoucí k zadržení Nicoláse Madura a současnými přesuny vojsk USA na Blízký východ ale existuje několik podstatných rozdílů. Spojené státy nepřesouvají jen stíhací letouny, bombardéry a pokročilé drony, na Blízký východ míří také 30 transportních letadel C-17 Globemaster. Tyto letouny jsou určeny k přesunům těžké techniky a stovek vojáků, čímž nelze vyloučit ani nasazení pozemních vojsk, k čemuž během červnového bombardování jaderných zařízení Íránu nedošlo.
Každý takový přesun techniky a personálu je i podle serveru Defensemirror.com velice nákladný a stojí desítky milionů dolarů. I skrze nákladnost lze indikovat hlubší záměr, než pouhou demonstraci síly. Útok na oslabený režim v Íránu lze navíc odůvodnit několika relevantními a fakty podloženými důvody, ačkoli skutečná motivace může spočívat i v dalších aspektech, jakými je pomoc Izraeli či kontrola produkce ropy a zemního plynu státu. Írán dlouhodobě usiluje o vlastní jaderný arzenál, čímž by teokratický režim získal dominantní postavení na Blízkém východě podobné síle, jakou v současnosti disponuje pouze Izrael. Nelze také opomenout brutální povahu režimu ajatolláhů, který sponzoruje množství teroristických organizací, například libanonský Hizballáh, palestinský Hamás, jemenské Húthíe či guerrily v Jižní Americe, jmenovitě frakce ELN a FARC zbraněmi, penězi a logistickou podporou.
Írán se přitom potýká s hyperinflací, ekonomickým úpadkem a v poslední době také s komplikacemi v podobě dlouhodobého období sucha, které zapříčinilo nedostatek základních potravin a extrémní ceny pitné vody, která zejména v patnáctimilionovém Teheránu chybí a je momentálně na příděl. Kombinace chudoby, ekonomického úpadku, represivní povahy režimu, hyperinflace a nedostatku potravin v důsledku nepříznivého počasí navíc vyhnala stovky tisíc Íránců do ulic, kteří nyní proti režimu protestují a žádají reformy. Co je pro případnou intervenci Spojených států dalším přívětivou okolností, je stáří ajatolláha Chameneího, který v šestaosmdesáti letech trpí neduhy stáří a zdaleka nezvládá udržovat režim v jeho plné síle. Rozmáhá se korupce, šedá ekonomika a obchod s drogami z Afghánistánu, který Íránci pašují do regionu Kavkazu, do Evropy a na Blízký východ.
Vzhledem k rozlehlému teritoriu Íránu a jeho geografii ale existují také oprávněné obavy, zda by pád režimu v Íránu nezapříčinil násobně horší než současný stav. Pro porozumění těmto obavám je klíčové pochopení geografie Íránu a nebezpečí, které představují sousedé země. Jsou tu kavkazské republiky, které drží Rusové na uzdě jen díky represím a vládě silných autokratů, zatímco Afghánci v příhraničí Íránu dlouhodobě budují teroristické buňky a nebezpečí představuje také středoasijská odnož Islámského státu - Chorasán či al-Káida. Tyto organizace v zemi působí pod dohledem současného režimu, který hostí lídry obou organizací a poskytuje jim bezpečné útočiště. Írán je navíc hornatý, členitý a obtížně přístupný, čímž představuje rozpad režimu stejné riziko, na jaké narazily síly NATO ve stejně nedostupném terénu Afghánistánu. Jak to dopadlo, víme všichni. Po vyčerpávajícím konfliktu s hnutím Tálibán se teroristé chopili vlády za méně než týden a byli schopní násobně technologicky vyspělejším silám NATO vzdorovat po celých 20 let.
Na severozápadě země působí separatisté z Kavkazu, na severovýchodě teroristé z Islámského státu a Tálibánu, zatímco na západě lze narazit i na Talibán a Hakkáního síť a východ Íránu hostí buňky Hizballáhu a kurdské separatistické PKK, která se zde skrývá před tureckými silami. Jestli byla Sýrie po oslabení Asadova režimu semeništěm teroristů, Írán je v tomto ohledu toxickým mixem šíitských a sunnitských odnoží teroristických frakcí turkického, perského, kavkazského a arabského národnostního mixu, což činí ze země potenciální centrum světového terorismu, dojde-li k pádu režimu a následné erozi moci v zemi.
Jaderný Írán je relevantní hrozbou. Rozvrácený Írán je potenciální katastrofou
Aniž bych se uchýlil k preferenci jedné či druhé strany, jaderný Írán je skutečnou a relevantní hrozbou nejen pro svět, ale také pro své sousedy. Země v současnosti zcela nepokrytě hostí lídry mezinárodních teroristických organizací a hostí je na nejvyšší diplomatické úrovni. Jmenovat lze Ismaíla Haníju z Hamásu či Saífa al-Adela, současného lídra al-Káidy. Podpora Húthíů v Jemenu, Hamásu v Palestině a Hizballáhu v Jemenu je jistě pro region destruktivní a účty za íránskou podporu teroristů platí i Evropané a Američané formou ohroženého mezinárodního obchodu a lodní přepravy. V tomto kontextu lze režim v Íránu označit nejen jako totalitní a zločinný, ale také jako nebezpečný pro celý svět. Jak ale ukázalo Arabské jaro nejen v Sýrii a Libyi, může být i hůř a dopady pádů totalitních a zločinných režimů jsou často ještě horší než jejich přežití.
Pádem režimu a intervencí v Íránu lze jistě zamezit jaderné hrozbě, ale otázkou zůstává, co bude dál. Po 45 letech od pádu šáha Pahlávího nelze spatřovat v současné opozici naději, protože režim zakořenil příliš hluboko a převzít současný Írán žádá mezinárodní alianci schopnou získat respekt mezi šíitskými muslimy, což je vzhledem k postavení Íránu v rámci muslimského světa nepravděpodobné, ne-li nemožné. Režim je tak snadné rozbít, ale složité bude zemi spravovat či transformovat, což je pro následný vývoj poměrů v regionu Blízkého východu klíčové. Izraelci Trumpovi zatleskají, protože se zbaví hrozby, ale co Saúdská Arábie, Pákistán, Irák nebo Turecko?
Hypotetická správa produkce zemního plynu a ropy Spojenými státy je přímo odvislá od stability vlády a příklad Iráku ukázal, že investoři nejprve vyhodnotí rizika nestability, než se pustí do těžby a masivních investic s těžbou spojených. V tomto ohledu může být Trumpův pohled na současný stav v Íránu mylný a krátkodobý, což rozhodně není dobrá zpráva pro svět.
Přesun vojsk Spojených států signalizuje jasný záměr, který se dříve či později zhmotní a vzhledem k počtu transportních letounů tentokrát nepůjde o pouhý letecký úder na jaderná zařízení nebo letiště protivníka. Intervence v Íránu se ale může Spojeným státům škaredě nevyplatit. Pád režimu je jistě pro Donalda Trumpa a Izrael lákavý, ale výsledek se může minout zamýšleným účinkem stejně jako v Sýrii, Libyi a Iráku.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
