Článek
Stále častěji si v posledních dnech pokládám otázku, zda vůbec půjdu volit. Stalo by se tak poprvé od roku 1996 a vůbec mne tato situace netěší, protože se s podobným názorem setkávám i u množství mých přátel pocházejících vesměs z vyšší třídy složené z podnikatelů, advokátů a odborníků obecně. Všichni říkáme to samé, naděje je pryč a objektivně nelze vládě Petra Fialy přičíst mnoho dobrého, přestože drží příznivý zahraničně politický směr. Málo se vymezuje proti některým doslova šíleným výtvorům evropských byrokratů a na domácí ekonomické situaci nelze spatřovat příliš pokroků. Děsí nás nárůst lidí na sociálních dávkách a jelikož má většina z nás téměř odrostlé děti, přemýšlíme nad jejich budoucností a rozhodně bychom s nimi neměnili - dnešní mladí mají život objektivně těžší, trh je konsolidovaný a podnikání v současné době se nedá s přelomem milénia srovnávat. Tehdy se dalo objektivně prosadit lépe a s nižšími náklady, pokud byl člověk dostatečně šikovný a odvážný.
Zároveň jsme většinově přežili i dobu Andreje Babiše a někteří z nás, mne nevyjímaje, vzpomínají dodnes na drakonické sankce finančních úřadů při zpoždění s kontrolním hlášením nebo na všudypřítomnou hrozbu zakleknutí tam, kde se naše zájmy střetávaly s těmi Babišovými nebo jemu spřízněné party.
Piráty volit nemůžeme, mají až příliš socialistických nápadů a to mému okolí není po chuti. STAN nenabízí nic kromě vizáže a stále nejsem schopen pochopit, kde strana stojí a zda nejde o druhé hnutí ANO pro městské liberály - díky, nechci. Dosud jsem nenašel v okolí jediného voliče SPD, aby mi vysvětlil, co jej vede k odevzdání hlasu člověku, který se politickým podnikáním živí již 12 let a protestuje proti čemukoli, co je momentálně trendem a neúprosně luxuje hlasy věčných odpůrců všeho - vakcín, Ukrajinců, Evropské unie, migrace a podobně.
Přátelé často, ať už s nadsázkou či zcela vážně, přemýšlí nad volbou Petra Cibulky, který by prý vypudil všechny agenty GRU a KGB z Poslanecké sněmovny a jeho projevy by posloužily jako pravidelná dávka dobré nálady pramenící z čirého bizáru. Na takové nápady odpovídám, že dosud nejsem ve stavu takového vyhoření, abych zcela rezignoval a volil recesi, to jsem dosud nikdy neměl ve zvyku.
A tak zbývá jediné - do voleb je to zhruba 100 dní a letos nebude práce pouze na politicích, ale i my, zhrzení voliči vlády, musíme zapojit své mozky a věnovat nějaký čas opravdovému studiu kandidátů, které hodláme kroužkovat. Jde o jediný způsob, jak letos odvolit tak, aby po sečtení hlasů a vyhlášení výsledků nebylo možné si jakkoli stěžovat. Čtyři kroužky každého voliče by letos měly padnout na úrodnou půdu. Tímto textem bych ale rád apeloval i na voliče opozičních stran. Také můžete pomocí kroužků úplně přeskládat politiky zformovanou kandidátku a pomyslně tak papalášům do jejich plánů hodit vidle, pokud se vám složení kandidátky nelíbí.
Nevolit a sledovat následky? Ne, raději budu kroužkovat
Kandidátní listiny politických stran jsou postavené tak, aby se do funkcí dostali zasloužilí straníci a často i kandidáti, kteří si post neodmakali u voličů, ale v zákulisí politického uskupení. Setkáme se tak s vyčpělým a diskutabilním Zbyňkem Stanjurou v Moravskoslezském kraji, Markem Bendou v Praze a Petrem Bendlem ve Středočeském kraji a Karlem Dvořákem za STAN v Praze.
Ani jeden jmenovaný si dle mého subjektivního názoru nezaslouží své místo v Poslanecké sněmovně. I pokud by Stanjura zůstal čistý jako lilie a vyvinil se z podezření kolem bitcoinové kauzy, jde o politického dinosaura a ministr financí by měl v letošních volbách uvolnit místo nové generaci, kterou ODS nutně potřebuje. To samé platí pro Petra Bendla a Marka Bendu, oba zmínění v politice nemají co dělat i proto, že Marek Benda zcela otevřeně tvrdí, jak nové době nerozumí. Nechápu potom, jak chce svými slovy zastaralý Marek Benda spravovat stát a navrhovat legislativu.
Karel Dvořák je příběh sám pro sebe, slyšel o něm někdy někdo? Kariérní politik, který pracoval ve Sdružení místních samospráv, odštěpném závodě hnutí STAN za éry Stanislava Polčáka a následně působil na ministerstvu spravedlnosti jako neviditelný politický náměstek vystřídal matadora a oblíbeného politika Jana Lacinu, jehož lze v Praze potkat téměř každý den a skutečně mezi lidmi pobývá. Nic naplat, hnutí STAN i ODS si kandidátky sestavily a je to nyní na nás voličích, abychom politická uskupení vyvedli z omylu o neměnných pozicích preferovaných lídrů.
Nikdy jsem dosud nedovolil systému nebo okolnostem, aby ovládaly můj život a rodinné zázemí. V letošních volbách to nebude jinak - systém si může nastavit co chce, já ale volit půjdu a systém obejdu. Podle zveřejněných průzkumů deklarované volební účasti nejsem ve svém rozhořčení z tuzemské politiky ani zdaleka osamocen. Podobně smýšlející voliči by si ale měli uvědomit, že právě skrze jejich hlas lze politickou mapu přepsat i pokud preferovaná strana či hnutí dosud více během mandátu naštvala, než potěšila.
Třetina voličů k volbám nechodí nikdy, celých 20 % elektorátu ale váhá a to je ohromné číslo. Jsou to navíc podle výzkumných agentur z velké části ti, kteří volili současnou vládu a dospěli do stavu takové mizérie, že letos neplánují přijít k urnám vůbec. Děsí mne existence tak ohromné skupiny rezignovaných lidí ochotných sledovat okolí, jak určuje budoucnost nejen nás samotných, ale také našich dětí a přátel. Než abych se uchýlil k rezignaci, raději použiji veškeré zbraně, které letošní volby nabízí.
A tak si hledám meetingy a předvolební akce politických stran, ale nikoli ty velké, zajímají mne ty menší s účastí kandidátů pod čelními příčkami kandidátních listin. Přeji si tyto lidi poznat, položit jim těžké otázky a vyhodnotit, zda jde o volitelné osobnosti. Letos při volbách úplně vynechám první čtyři příčky kandidátních listin a zaměřím se na nevolitelné pozice, kdy v Praze jde například u koalice SPOLU o místa s čísly sedm a nižšími.
Pokud odpovědný přístup k volbám zaujme několik desítek tisíc lidí, můžeme i my, zhrzení voliči vlády, přepsat politickou mapu České republiky. Pro úspěch nevolitelných kandidátů totiž stačí na některých místech tisícovky a v Praze nižší desetitisíce preferenčních hlasů. Do Poslanecké sněmovny se tak i pričiněním nás, voličů, mohou letos dostat zástupci nové generace a kandidáti, kteří si mandátu poslance České republiky budou vážit a nebudou jej jako Marek Benda pokládat za samozřejmost.
Věřím, že i opoziční partaje nabízí kromě vyčpělých politických dinosaurů také nadějné a často i mladé tváře, kterým lze dát na nevolitelných místech hlas a posunout je blíže k mandátům poslanců. Rezignace na volby samotné a účast kolem 50 % je jednou možností. Druhou, těžší, je si volby odmakat i z pozice voliče a plně se zapojit do procesu výběru kandidátů navzdory předem určenému pořadí stran a hnutí samotných.
Pokud si volby takto odmaká dostatečný počet voličů, možná se dokonce dočkáme i důstojné reprezentace v parlamentu složené z lidí, kteří si hlasů voličů skutečně váží a nepovažují je za samozřejmé - takovými jsou většinou ti, kteří se do sněmovny dostanou takzvaně omylem. Jmenovat lze například poslankyni Hanu Naiclerovou za STAN, která z 5. místa olomoucké kandidátky v roce 2021 přeskákala díky kroužkům až do sněmovny a dnes navzdory stranické politice hrdě vyjádřila své pochybnosti v bitcoinové kauze, čímž si minimálně přede mnou zachovala páteř. Přesně takové lidi v politice potřebujeme a je to pouze na voličích, zda je do sněmovny letos zvolíme.
